Pivní Obzor

Dalešický pivovar

DOMÁCÍExistují místa, která si svojí příjemnou osobitou atmosférou se silným geniem loci většinou hned po první návštěvě každého získají a právě Dalešice, respektive místní pivovar k nim alespoň pro mne bezpochyby patří.

Když jsem se začátkem 90. let prodíral kopřivami zarostlým pivovarským dvorem, procházel opuštěnými a vyrabovanými budovami s jako zázrakem dochovalou varnou. Procházel bytem sládka, kde si jen s rozbitými okny pohrával vítr, cítil jsem zmar, smutek a naštvanost nad tehdejším stavem. I když jsem si tenkrát hned vybavil filmové scény z rázovitými postavami Postřižin a v duchu představoval, jaké by to bylo tady cítit vůni piva a zažít atmosféru té doby, ani v té nejbujnější fantazii by mě nenapadlo, že se nereálný sen stane za cca 10 let skutečností.

A přeci se malý český zázrak udál a jako fenix z popela povstal dalešický pivovar z trosek. To co jsem si ani při své další návštěvě tohoto magického místa v polovině 90 let, v ještě větších troskách, kde bylo již ukradeno a rozebráno vše co se odvézt a rozebrat dalo, těžko mohl představit, se stalo překvapivě skutečností. Velký obdiv a respekt patří třebíčské firmě Archatt, architektům věnujícím se opravám památek, že dokázala totálně zničený areál převést do dnešní podoby. Místo vděčí svému znovuzrození samozřejmě notoricky známým filmovým Postřižinám, kde právě dalešický pivovar hraje jednu z hlavních rolí.

Filmaři hledající objekt pro svůj záměr se nerozhodli náhodou a z několika desítek pivovarských areálů tak nakonec vybrali právě dalešický pivovar a v roce 1980 do již zavřeného pivovaru vrátili alespoň na chvilku znovu život. Areál v původní podobě éry rakouska-uherska bez různých pozdějších přístaveb, tak velkou měrou přispěl k celkové poetice filmu. Současný pivovárek je postaven na konceptu právě všeobecné známosti filmu, ale myslím, že by toto půvabné místo díky své atmosféře fungovalo i bez něj.

Pivovar založený koncem 16.století, kupuje koncem 19.století tehdejší rakousko-uherský velkopivovarník Dreher, vlastnící tehdejší největší pivovar v monarchii ve Schwechatu u Vídně, pivovar v dnešní Budapešti (kde značka Dreher funguje dodnes), italském Terstu a v Čechách a na Moravě pivovary v Brumově či velké exportní pivovary v Žatci a Měcholupech. Přetváří dalešický pivovar z řemeslného pivovárku v moderní podnik své doby. Zařízení pivovaru včetně varny z Dreherovy éry ostatně sloužilo až do konce pivovaru v roce 1977. Pivovar je Dreherem pronajímán nájemcům a po konfiskacích spojených se vznikem Československa je změněn v družstevní podnik. V této podobě funguje až do znárodnění a po roce 1948 a poté je pod různými národními podniky provozován až do svého konce, kdy byl vzhledem k dožití technologie místo rekonstrukce jednoduše zrušen. Maximální hodnoty výstavu za posledního dlouholetého sládka Františka Nikodéma dosahovaly až k nezanedbatelným 30000 hl. Krátce slouží jako sklad znojemského piva a poté už jen chátrá. Koncem 80tých let je dokonce místním JZD Hrotovice vypracován projekt na obnovení pivovaru s kapacitou 80000hl, ale pro astronomické investiční náklady se projekt neuskutečňuje. Po revoluci je zchátralý areál prodán a slouží jakési pochybné firmě jako nadhodnocená zástava za bankovní úvěr. Situace se obrací k lepšímu až v roce 1999 kdy byl zakoupen zmíněnou firmou Archatt. Po citlivé rekonstrukci je v roce 2002 uskutečněna první várka a areál je otevřen pro veřejnost.

Nejde při tom o pouhou hospodu s varnou, ale plnohodnotný pivovarský areál s malou výrobou piva, restaurací, sálem, zahradou, malým muzeem s historickou varnou, dvorem v sezóně hostícím rozličné kulturní akce a dnes i pensionem a hotelem. Roční výstav se pohybuje kolem 2500 hl a pivo se čepuje nejenom v Dalešicích, ale i v několika hospodách v okolí a i v hezké pivovarské restauraci Zelená Kočka v centru Brna.

Místní nepasterovaná filtrovaná i kvasnicová piva jsou vařená jako jedny z mála českých z žateckého chmele-poloraného červeňáku a bez použití cukru. 11% světlý ležák, 12% polotmavý ležák a 13%světlý i tmavý ležák. Piva mají bohužel zejména díky častému střídání sládků výkyvy v chuti a bohužel i kvalitě, ale snad se najde sládek, který vydrží v pivovaru delší dobu a výrobu se podaří stabilizovat.

Osobně jsem byl v Dalešicích za dobu novodobé existence pivovaru zatím třikrát a jak jsem byl poprvé krátce po otevření chutí piva nadšen, podruhé možná i díky nízké podzimní výtoči ve spíše sezónní letní pivovarské restauraci kyselostí kvasnicového piva vyloženě zklamán, tak vloni na slavnostech opět chutí příjemně překvapen. Těžko hledat, kde je zakopán pes, když v jeden den na veletrhu v Brně je pivo přímo u Dalešického stánku vynikající a v ten samý den v pivovarské restauraci v centru jen průměrné a trochu bez řízu.

Přál bych dalešickým aby se našel konečně sládek, který naváže na odkaz místní legendy pana Nikodéma a po jeho vzoru se s pivovarem sžije na dlouhá léta.

Z pivovaru samotného se za několik málo let své nové existence stal pevný turistický bod v okolí, které toho jinak z turistického hlediska nemá až tolik moc co nabídnout. Jediná slabina tohoto krásného místa je větší vzdálenost místa od železnice a o víkendech bídné autobusové spojení se světem. Naproti tomu v sezóně plno kol, motorek i zaplněné parkoviště aut i ze vzdálených míst, svědčí o oblíbenosti místa, kam neváhájí přijet lidé i ze vzdálených regionů.

Dalešický pivovar svým konceptem turistického místa, kde se pivo nejen vaří, ale dá se i najíst, ubytovat nebo navštívit nějakou tu kulturní akci, ukazuje kudy vede cesta a že i na jinak zdánlivě pivně zaplněném trhu možnosti a mezery stále jsou. Mohl by tak být inspirací i pro jiné osvícené kapitálem vybavené podnikatele-pivní fandy, na jiných místech v republice. Podobných opuštěných pivovarských areálů, jako byly před lety i Dalešice, které volají po obnově a znovuvaření piva, je po Čechách víc než dost.