Pivní Obzor

Den Kozla

DOMÁCÍAčkoliv piva koncernu SAB normálně moc nevyhledávám, tak na každoroční den Kozla jsem se v minulosti párkrát vypravil a po delší pauze se tam letos vrátil, abych zjistil co je u našich pivních velkoproducentů nového.

Velké Popovice sice vždycky patřili k největším českým pivovarům, ale ještě před lety, než pivovar zrcadlící se v hladině pivovarského rybníka, okrášlili vysoké věže CK tanků, díky tradiční výrobě a třeba i díky živému kozlovi  chovanému v pivovaře, působil areál pivovaru normálním přívětivým lidským dojmem, nahony vzdáleným socialistické, nějaký chemický závod připomínající pivní velkotovárně alá Nošovice. Jízda historickým vlakem ze Strančic, vlečkou až na pivovarské nádražíčko, měla taky svoje kouzlo a tak byl Den Kozla několikrát dobrým důvodem k výletu.

Na zavedenou značku Velké Popovice ostatně slyšeli pokaždé i kamarádi, kteří jinak jiným poznávacím pivním vandrům zrovna moc neholdují.

Časy se mění, pivovarskou vlečku nahradili nastálo kamiony a působivou dopravu na slavnosti hvízdajícím parním vlakem vystřídaly přeplněné Karosy.

Místní pivaři i zaměstnanci pivovaru před lety těžce nesli spojení s plzeňským Prazdrojem, ve snaze alespoň trochu pivovarské slavnosti bojkotovat a sabotovat přivolávali déšť, což se jim většinou povedlo a i letos bylo přání vyslyšeno a krátka vydatná přeháňka se přes areál pivovaru přehnala.

Jinak se slavnosti nesly v klasickém tradičním folk-country stylu, snad jen s tím rozdílem, že dřívější místo konání na návsi vystřídal areál pivovaru. Kromě hudebních pódií, prohlídky pivovaru za 20,-Kč, nebo tombole, byl dán velký prostor i celkem originálním soutěžím a rekordům typu otevírání lahví zubama, či žonglování s nastartovanou motorovou pilou, což se naštěstí obešlo bez krve.

I v samotném pivovaru se toho na první pohled moc nezměnilo. Vyrostla tedy samozřejmě baterie CK tanků pro rychlolevnou výrobu Gambrinusu a zmizelo naopak zařízení na výrobu vlastního nealka piva, které vystřídal koncernový nošovický Birell.

Kozel zatím stále ještě leží tradičně na spilce a ve sklepě (i když za rok už dle slov průvodce asi nebudou kapacity stačit a přejde se částečně na CK tanky), ale jen světlá 13%, která se ve finále před stočením naředí v systému HGB na 10%,11% medium a 12% ležák. Stejně tak i popovický Gambrinus je vyráběn jako 13% a naředěn na 10% a 12%. Kromě toho se vaří ještě 10% Kozel tmavý, levný Klasik a Primus, tmavý 18% a 13% polotmavý Master.

Roční výstav pivovaru pod křídly koncernu SAB stoupá a dosahuje už cca 1,5 milionu hektolitrů z čehož ale cca 750000 hl. (týdně prý vyexpedují kolem 15000 hektolitrů, tedy více než uvaří třeba pivovar Kácov za rok) připadá na Gambrinus, Klasik a Primus. Úspěšný je stále se rozšiřující export (nově třeba až do Austrálie), licenční výroba na Slovensku a především hlavně v Rusku, kde se Kozel zařadil mezi nejznámější piva a vaří se ho tam ročně už neuvěřitelný milion hektolitrů, tudíž daleko více než v rodných Popovicích.

Tmavý Kozel se stal, kromě silnějších piv Master jediným českým tmavých pivem koncernu SAB a je tak součástí všudypřítomné nudné trojice Pilsner Urquell-Gambrinus-Kozel, zaplevelující české hospody více než by bylo zdrávo. Na otázku proč je jeho součástí také chuťově vyčnívající umělé sladidlo, různá éčka a ne jen barevný slad jak by bylo záhodno, hledal odpověď i samotný vařič piva v roli průvodce. Nakonec prý tedy kvůli výsledné chuti.

V samotném okolním ladovském kraji, kde byl Kozel po dlouhá desetiletí na čepu ve většině hospod, se sice popovické pivo stále čepuje, ale to s Kozlem ve znaku čím dál méně. Lahvový Kozel se sice díky koncernové distribuci dostal do většiny českých supermarketů, ale v hospodách má v rámci koncernu jasnou přednost úsporně vyráběný a vysoké zisky přinášející Gambrinus a Kozel je pro plzeňské manažery jen tím trpěným přívažkem vzadu.

Nevím proč mi nadnárodní pivovarníci připomínají někdejší socialistické národní podniky, ale asi to bude tím okleštěním sortimentu, rozrajonizování jednotlivých značek reklamou mezi typy pivařů (PU-rádoby intelektuální elita, Gambrinus-sport, rock a ostatní plebs a Kozel třeba venkov a country) a přeměny dříve suverénního pivovaru v pouhou výrobní provozovnu, což je případ právě Velkých Popovic. Náklaďáky, slunečníky a další věci kolem pivovaru jsou tak pouze v barvách Prazdroje, stejně jako třeba absence adresy pivovaru na etiketách lahví, jakoby místní pivovar už ani neexistoval .

K nám do východní Evropy zatím ještě západoevropský standard v podobě alespoň částečného čepování do zálohovaných sklenic v rámci pivovarských slavností nedošel a i firma SAB je velmi chudá, že nemá peníze na zakoupení většího počtu sklenic. Pokud se tedy člověk v daný den zrovna netouží stát majitelem půllitru, musí vzít na slavnostech za vděk kelímky, které zkrášlí areál a nakonec v množství větším než malém rozšíří nějakou tu okolní skládku nebo proletí komínem.

Co musím naopak popovickým přičíst k dobru, byl speciálně uvařený kvasnicový, lehce karamelový polotmavý a nutno říct výborný a pitelný 11% ležák Kozel Machr.  Škoda, že podobné pivo popovickým v normání běžné nabídce chybí. Určitě bych jim nejen já sem tam nějaký obchod udělal.

Slabé dvě hodinky v pivovaře uběhly, ochutnávat kromě zmíněného Machra už nebylo co, protože naředěná vodová výčepní desítka a uměle chutnající tmavé, zrovna nepatří k mým nejoblíbenějším pivům, nejsa ani zarytým fandou folku a country, opouštím tedy pivovar a po cestě k domovu se ještě u silnice za Kamenicí zastavuji u lesní hrobky otce zakladatele pivovaru, barona Ringhoffera, který by předání svého pivovaru do rukou někdejší plzeňské konkurence určitě nezatleskal.