Pivní Obzor

Přes hospody na hřebeny Krkonoš

DOMÁCÍKrkonošští ochranáři letos udělali po letech konečně rozumný krok tím, že zpřístupnili cyklistům asfaltky k nejznámějším krkonošským hřebenovým boudám a tak došlo na dlouho plánovanou výzvu zdolání nejvyšších míst v čechách, která jsou dosažitelná na kole.

Protože už je můj organismus poslední roky navyklý při fyzických aktivitách, ne na různé energy drinky a umělé iontové nápoje, po kterých akorát začne pálit žáha, ale na iontový rozumně dávkovaný chmelový nápoj, byl cyklovýšlap zároveň i sondáží do lokálních hospůdek a horských chat při cestě.

Kamarád, který se mnou občas absolvuje cyklovýšlapy jen suše naznal, že si brutálnější krkonošská stoupání pro tentokrát mile rád odpustí a trápit se může i příjemnějším způsobem, takže jsem si vyrazil vyčistit hlavu od ruchu velkoměsta do českých velehor, na trochu sadomasochisticky orientovaný výlet sám.

Stařičký motorák stoupající po ozubnicové trati z Tanvaldu vypadal, že už bude tato jízda pro něj nejspíše zároveň jízdou poslední, ale nakonec nás cca 50 osob přírodychtivých dovezl zdárně až do malebné konečné stanice v Harrachově.

Restaurací a hospod převážně s nejoblíbenějším českým pivem je v Harrachově nepočítaně, ale já se zastavil pochopitelně na jednoho výborného nefiltrovaného Františka do sklárny Novosad. Fanda opět nezklamal a já jsem zároveň doplnil proviant v podobě dvou šikovných 0,7 litrových lahvových piv.

Lanovka na Čertovu horu sváděla k pokušení ulehčit si námahu, ale byl jsem na sebe přísnější než jindy a vydal se zdolat první stovky výškových metrů po svých. Hostinec Lesní zátiší v údolní osadě Rýžovna, který jsem na okraji lesa potkal, by mohl být příjemným místem, pokud by zrovna fungoval a hlavně nabízel i něco zajímavějšího než obligátní Gambrinus, jehož všudypřítomnost i na těch nejzapadlejších místech je horší než ptačí chřipka.

Nakonec to ani moc nebolelo a přede mnou už se zjevil kiosek na Studenci s trochu nekrkonošským hanušovickým točeným 11% Šerákem, který ale přišel rozhodně vhod. Nebyl jsem jediný, kdo využil jeden z posledních víkendů před nadcházejícím půlročním studeným, horským hřebenovým vídrholcem. Vytoužený horský klid vypadá trochu jinak, než táhnoucí se had lidí od lanovky a tak jednoduše musím pryč.

Po techničtějším sjezdu, kde jsem rozpálil ráfky na kole tak, že bych si na nich hravě ohřál konzervu, brzdím v Rokytnici nad Jizerou před roubenou hospůdkou V Zelený. Modernější zelenooranžový, krkonošského ducha trochu postrádající interiér hospody s obsluhou, kterou jsem v brzkém odpoledni jako jediný host probudil z ospalosti mimosezóny. Výčepní byl ale ochotný a vstřícný a svijanská jedenáctka vcelku ušla. Vzhledem k tomu, že výtoč byla tou dobou více než minimální, jsem pivo popravdě řečeno čekal i horší. V zimní sezóně je to ale asi jiná, o čemž svědčí různá, na zdi pověšená ocenění pivovaru pro nejlepší hospodu s výčepem svijanského. Opět ale jen jedno, protože byla přede mnou další horská prémie.

Osada Rezek nad Rokytnicí je kouzlo samo. Oku libé rozhledy do kraje zapadlých vlastenců a hned 2 pěkné hospody naproti sobě. Místo milé, ale totálně zaplněné hospodě s hlineckým Rychtářem a Plzní na vývěsním štítu, jsem dal přednost protější hospůdce hotýlku Rezek, kde nabízí světlé i tmavé humpolecké. Tuze pěkná hospůdka, která svojí útulností vypadá tak, jak se na klasickou krkonošskou hospůdku sluší a patří, ale já dal jen 1 malé pivko a dobrou hutnou polévku, protože hlavní muka dne měla teprve přijít.

Pracně nabrané metry jsem v mžiku stratil sjezdem do údolí Jizerky, kde jsem potkal na vývěsním štítu hotelu Praha prvního a zároveň posledního Krakonoše dne, ale při pohledu na více než 700 výškových metrů, které mne čekali na vrchol, by to na nějaké delší posezení stejně moc nebylo.

Řadím nejlehčí převod a vzhůru na Horní Mísečky. Ve dříve hornické, dnes lyžařské osadě odolávám restauraci s Budvarem, která mně stojí v cestě a po masarykově horské silnici, která byla vystavěna koncem 30.let jako obslužná komunikace na hřebenech rozesetých malých, obranných předválečných betonových pevnůstek-řopíků, mířím na Zlaté návrší. Mám já blbec tuhle námahu vlastně zapotřebí, říkám si v duchu při nekonečném stoupání. Asi mám, protože ten opojný pocit, který se jako vždycky na vrcholku dostavuje za to stojí. Před kamennou chatou postavenou v 60.letech, se při sklenici zaslouženého Budvaru lehce družím, sdílím pocity z dobře vykonané práce a lížu rány společně s dalšími cyklisty-blázny, kteří neváhali přijet ukojit své masochistické choutky až ze severní moravy.

Na závěr přichází ještě krátký, plánovaný a dříve zakázaný úsek k Labské boudě, který už je pohodově po hřebenu. Labská bouda je brutální megalomanský komunistický vřed nad labským vodopádem, který nahradil původní, koncem 60.let bohužel vyhořelou pěknou horskou boudu. Díky svým předraženým službám, které hlavně neodpovídají kvalitou 21.století, poslouží opravdu jen v případě náhlého špatného počasí. Já dal protentokrát namísto lahvové Plzni, přednost vodě z pramene Labe.

Po stoupání přichází zákonitě klesání a mně už čekal jen sjezd po turistické sjezdovce do Špindlu, kde jsem se ale nezdržel, protože místní restaurace se dělí na ty drahé s Prazdrojem na čepu a na ty zbylé levnější, aby se to nepletlo, tak s Gambrinusem. Dojezd jsem si stanovil o pár kilometrů nížeji do vrchlabské Pivovarské Bašty, která sice rozhodně nepatří cenově k nejlevnějším, kde ale nefiltrovaný Medvěd doplní nutné vitamíny a ztracené kalorie o poznání lépe a účinněji než typizovaný vodnatý produkt.

Čekal mně jěště jeden den z kategorie fyzicky náročnějších, ale o tom příště.

http://www.restauracevzeleny.ic.cz/

http://www.labskabouda.cz