Pivní Obzor

Říjnový Březňák

DOMÁCÍPadne nebo nepadne? Tento rok tolik diskutovaná otázka se netýkala nějakého mnohamilionového aktuálního jackpotu sportky, ale budoucí existence některého z pivovarů skupiny Drinks Union, nově spadajících pod společnost Heineken.

U chování nadnárodních firem si člověk nemůže být nikdy ničím jistý a ani zavedenost značky či modernost pivovaru nemusí nutně vždycky znamenat pro daný podnik světlou budoucnost. Myšlenkové pochody u vedení těchto globálních společností jsou nevyzpytatelné a zánik moderních slovenských pivovarů, branického pivovaru a mnoha dalších budiž zářným příkladem.

Touha vidět fungující pivovar ještě před tím, než se náhodou nějaká hlava pomazaná v ústředí pivovarské společnosti rozhodne ořezávat náklady a pivovar dostane černého petra, mně jednu letošní podzimní sobotu přivedla i do Velkého Března.

Jediný pivovar Drinks Unionu, který je pravidelně každou sobotu ve 14.30 zpřístupněn i pro návštěvníky, je právě ten velkobřezenský a jak jsem měl možnost poznat, tak za návštěvu rozhodně stojí a výlet na sever může být příjemně stráveným odpolednem.

Díky dochvilnosti českých drah jsem exkurzi málem nestihnul, ale ochotná paní vrátná, která neváhala volat do různých provozů, kdeže se to zrovna skupina návštěvníků nachází, mně ještě společně s další partou pivomilců, kterým se naopak nedařilo nalézt hlavní pivovarskou bránu, nasměrovala před sladovnu, kde už postávala velmi početná skupina návštěvníků, poslouchajíc úvodní výklad průvodce. Náš průvodce pivovarem, jak se záhy ukázalo, je opravdu člověk na svém místě, sympatický chlapík a rozený vypravěč, který o pivu opravdu nejem mnoho zná, ale o pivu a pivovaru dokázal bezmála 2 hodiny poutavě vyprávět a poskytl nám opravdu mnoho zajímavých informací. S jeho tvrzením, že pan Cibich usmívající se na pivních etiketách, je vlastně historicky nejvíce zpodobňovaným čechem se nedá než souhlasit, stejně jako i s tím, že nebýt jednoho maléru v Sarajevu, kde skonala se svým chotěm Žofie Chotková, alias vnučka dřívějšího majitele pivovaru hraběte Chotka, odvíjela by se historie velkobřezenského pivovaru (který měl v podobě vysokého výstavu piva, či mnoha často až exotických exportních destinací, tehdy začátkem 20. století opravdu dobře našlápnuto) jinak, než úpadkem během následné války, nebo stagnací v éře socialismu a dnes by nebyl přebírán bohatou zahraniční společností, ale nejspíše by byl naopak tím, kdo by kupoval nějaké zahraniční pivovary.

Konec ale úvah co by kdyby a zpět na klasickou humnovou sladovnu, která je jako jedna z mála v rámci podobně velkých pivovarů stále funkční a kde se potřebný slad získává z ječmene od 2 smluvních pěstitelů z lounska.

Srdcem pivovaru je samozřejmě varna, která jakožto zdařilé reprezentativní technické dílo kováků z 1. brněnské strojírny slouží nepřetržitě od roku 1933 a kde se vaří klasicky dvourmutem na stupňovitost z vlastního sladu, pramenité vody z okolních kopců a žateckého chmele.

Prohlídková trasa vedla jako už málo kde i přes otevřenou spilku do ležáckého sklepa s očekávanou degustací kvasničáku z kovového korbele. Ochutnávat pivo z jednoho jediného korbele následně po několika desítkách lidí, činilo hlavně mnohým přítomným citlivějším mladým dívkám a dámám evidentně problém, ale po uplynutí poměrně dlouhé inkubační doby musím zodpovědně prohlásit, že místní kvasničák má mimo jiné přednosti i antibakteriální účinky a nějaká ta případná, ústy přenosná nákaza od jiného degustujícího se naštěstí neprojevila.

Prohlídku jsme zakončili v poslední fázy výroby na stáčírně lahví, kam se přiváží v cisternách ke stáčení i Zlatopramen z blízkého Krásného Března a cisterny ve druhém směru zase převáží Březňáka do Krásného Března ke stáčení do sudů.

Úplný konec prohlídky to ale ještě nakonec nebyl a tak následovala ještě druhá degustace v podobě 1 piva v návštěvnické pivovarské hospůdce, která je opravdu velmi příjemným místem udělaným v duchu první republiky, pro které já mám jako staromilec prostě slabost. Poplatek za prohlídku se platil až právě v hospůdce na závěr a samotná vstupenka může posloužit i jako pohled s pamětním razítkem.

Lahvový sortiment piva lze zakoupit i v ošuntělém kiosku před pivovarem, který pokud má suplovat pivovarskou prodejnu (jiné prodejní místo lahvového piva u pivovaru není) je bohužel jediným slabým místem místních pivovarníků, protože kultura prodeje 21. století by měla vypadat lépe, než jako někde na albánském venkově.

Kvalita lahvového Březňáka, kterého si občas někde zakoupím je značně kolísavá a těžko soudit nakolik je občasná, podivná snad celerovitá pachuť piva dílem pivovaru a nakolik dílem prodejců a jejich špatným skladováním. Já byl tentokrát s kvalitou lahvového piva, které jsem u pivovaru zakoupil, při pozdějším domácím popíjení velmi spokojen.

Z celkového ročního výstavu pohybujícího se kolem 250000 hl. jde čím dál větší množství piva pivařům naproti do nedalekého Saska a Braniborska, kde podle dostupných informací patří Březňák cca poslední 2 roky k nejprodávanějším zahraničním pivům. Vedle kvality, ceny a zdařilé obchodní politiky má na úspěch březenského piva značný vliv i pro němce přitažlivý, trochu exoticky znějící český název piva a hlavně dobromyslná přívětivá tvář pana Cibicha na etiketě, která vyloženě láká k zakoupení.

Po ukončení příjemné prohlídky pivovaru jsem se ještě dobře naladěn vydal samozřejmě něco málo popít do restaurace a když ve Velkém Březně, tak kam jinam než do restaurace Tivoli.

V osvícené a velké to době našich dějin, konkrétně tedy začátkem 20.století si velké a bohaté firmy (a velkou bohatou firmou velkobřezenský pivovar toho času bezpochyby byl) potrpěli na prezentaci při různých výstavách daleko více než dnes a jako výstavní pavilony se nestavěli nějaké plátěné či plechové bezduché haly jako dnes, ale z dnešního pohledu často až neuvěřitelně reprezentativní a velkoryse řešené pavilony, často ztvárněné v tehdy módním historizujícím či secesním stylu od předních architektů.

Jednou z takových staveb byl i výstavní velkolepý secesní pivovarský pavilon z roku 1906, který byl po ukončení výstavy přeměněn na výletní a vlajkovou restauraci místního pivovaru. Pozdější úpravy bohužel setřely původní krásný secesní ráz, ale i tak je dnes po rekonstrukci, která proběhla po ničivé povodni léta 2002, restaurace Tivoli důstojným a příjemným místem k ochutnání celého sortimentu místního piva.

Objekt sestávající ze samotné restaurace, společenského sálu a letní zahrady je sitován přímo u Labe s celoročně fungujícím přívozem na druhý břeh do Neštědic, odkud jezdí vlaky po hlavní trati přece jen častěji než motorák, nebo autobusy přímo do Velkého Března, tudíž se mi tato varianta vlakové zastávky v Neštědicích a přívozu za 10,-Kč přímo do Března k restauraci a pivovaru jeví jako nejlepším dopravním řešením.

Do restaurace, památném to místě, kde přednosta místní vlakové stanice pan Viktor Cibich užíval své pivní doživotní renty za to, že poskytnul svoji sympaticky dobrosrdečnou tvář pivovaru k propagaci piva, se přesunula značná část návštěvníků pivovaru a na čepu pod taktovkou dvou ochotných dam výčepních, bylo možno okusil velmi dobrého kvasnicováho 12% Březňáka, světlou desítku, která jako jedna z mála současných desítek nechutná až příliš vodově nebo tmavou desítku, která mně osobně díky lehčí hořkosti, kterou mám u tmavých piv rád, taktéž vcelku chutnala, i když se u ní bohužel projevuje český pivovarský nešvar v podobě přidaného cukru, sacharinu a bohužel i barviva karamelu. Německý zákon o čistotě piva má přeci jen něco do sebe. Později doma jsem mohl učinit ještě poslední zářez na pažbě ochutnaných místních piv v podobě lahvové světlé čtrnáctky.

Restauraci Tivoli, stejně jako samotnou a v tomto případě opravdu zajímavou a poučnou návštěvu pivovaru, nelze než doporučit a sobotní odpoledne ve Velkém Březně patří rozhodně k těm příjemným. Z restaurace i městečka jsem nakonec odplul na druhý břeh s dobrým pocitem, že si tento pivní výlet někdy v budoucnu určitě rád zopakuji. Průvodce měl pravdu v tom, že v dnešní době je možné danou značku piva vyrábět kdekoli, ale zároveň naznačil, že nový majitelé pivovaru hodlají do pivovaru něco investovat a dokonce mají zájem zachovat i starou sladovnu, tudíž lze doufat, že budoucí cesta za Březňákem povede opět do městečka na Labi a ne například někam na Rakovnicko.

http://www.tivoli.tym.cz/