Pivní Obzor

Hospůdka roku

DOMÁCÍPěkných hospod člověk potká na cestách i necestách během roku celou řadu, ale existují místa která z běžného průměru jasně vyčnívají a která si člověk na první pohled zamiluje.

Pro mě se vysloveně objevem a zároveň jasnou hospodou loňského roku, stala krásná hospůdka U Krále Václava IV v Točníku, na dohled od známého středověkého hradu.

Dodnes si nemohu vysvětlit, jak jsem ji při předchozích průjezdech onou obcí mohl minout, a že mi ji vlastně přiblížil až jeden článek na stránkách pivni.info. Napoprvé jsem se bohužel trefil do dovolené místních výčepáků, ale druhý pokus už byl úspěšný a já se na první pohled zamiloval.

Bylo to ale v podstatě až to nejlepší na konec, třešnička na dortu po celodenním putování krajem pivně pustým a šedivým, přitom kdysi tak pivně barevným a různorodým. Z původní pestrosti nezbylo do dneška nic a já se po letech zvovu vydal na průzkum toho chátrajícího, co z někdejší okolní pivovarské barevnosti zbylo.

Ve Švabíně, osadě pod zámkem Zbiroh, kde stvořil Mucha svoji slovanskou epopej a který už po zdevastování mnohaletým dočasným pobytem sovětských armád za vlády strany největších odpůrců brdského radaru, uvedla nedávno firma Gastro Žofín znovu do původní krásy. V okolí dříve známý, bývalý švabínský zámecký pivovar hraběte Coloredo - Mansfelda už takové štěstí nemá a opuštěný, volně přístupný areál stále marně vyhlíží svého zachránce a kupce. Jeden takový už začal v polovině 90 let pivovar renovovat a plánoval údajně i znovuobnovení vaření piva, ale finanční pramen v polovině cesty nejspíš vyschnul. Ideální místo pro nějaký ten novodobý, třeba i pivovarský dvůr, které je navíc obklopené krásnou krajinou, tak zůstává bohužel nevyužito. O nic lepší pohled nenabízí ani malý opuštěný pivovar v nedalekém Terešově, kde po dlouhém odolávání rozpínající se plzeňské velkokonkurenci, vychladnul nadobro varní kotel až v období 2. světové války. Ani hezká budova bývalé pivovarské hospody pamatující císaře pána, není v nejlepší kondici a dočasné uzavření má nejspíš za cíl překonat dočasností pobyt spřátelených vojsk. Ani sem zatím tedy ještě žádný osvícený pivař-milionář nezabloudil.

Muselo to být krásné putování v dobách, kdy podnikal pivní vandry třeba takový Jaroslav Hašek. Po švabínském pivu kolem Zbiroha poté v Terešově pivo terešovské a o pár kilometrů dál v Podmoklech jaké ? No přeci jaké jiné, než pivo podmokelské.

Současnost je bohužel zoufalost sama a dvě místní bídné putyky s desítkou gambrinusem opravdu stojí za návštěvu pouze v přímém ohrožení života. Ve staré pivovarské hospodě se už desítky let točí maximálně vítr pronikající rozbitými okny a místní pivo se dalo naposledy popít stejně jako v Terešově v polovině 40.let. Bývalý pivovar (později sloužící jako sušárna chmele, který už se taktéž v okolí dopěstoval) prochází dnes pozvolnou opravou. Malý venkovský pivovárek se sladovnou patřil až do závěru činnosti pivovarnické rodině Hlaváčků. Lze jen hádat, jak by starý malopivovarník Hlaváček ohodnotil činnost svých potomků, z nichž jeden ve vedení národního podniku později spolurozhodoval o postupném zániku naprosté většiny západočeských malých pivovarů podobných právě podmokelskému a i větších středních pivovarů. Jeden staré pivovary dnes rovnou nahrazuje hypermarkety a další svým podpisem na pivních etiketách stvrzuje kvalitu toho snad nejfádnějšího středoevropského piva. Nic lichotivého a publikovatelného by to asi nejspíš nebylo.

Nic rozumného se v širokém okolí popít nedalo a i fungujících hospod samotných je jako šafránu. Vydal jsem se tedy o kus dál do vesnice pod známý hrad Točník, kde se ostatně ještě před takovými 90.lety pivo také vařilo. V řadě domů pod zříceninou hradu Žebráku, by točnický pivovar už laik jen těžko identifikoval. Poznávací pivovarské znaky typu sladovnického hvozdu s komínem jsou dávno zbourány, v pivovaru se bydlí, funguje obecní úřad a taky se kavárničí. Příjemnou kavárno-hospůdku s lahvovým pivem, tuším že Bernardem, jsem protentokrát minul a jal se poznat blízký vyhlášený podnik U Krále Václava IV.

Hezká opravená budova hostince, který pamatuje ve svém sklepě pivo z místního pivovaru, vyloženě láká k návštěvě. Po vstupu do nevelkého lokálu se příjemný pocit znásobí a příznivci starých časů až srdéčko radostí poskočí. A potom, že cestování v čase neexistuje. Žádný videoprojektor, televize, hrací a blikající automaty, ale tak jako kdysi jen tuze příjemný prostor vyzdobený spoustou různých obrázků a starých artefaktů, aby se dalo při posezení a popíjení na co koukat a nesledovat jen přítomné slečny. Klasickou mosaznou pípu obsluhuje mladý výčepní, který do daného prostředí i svojí vizáží přesně zapadá a evidentně má vše pod kontrolou. Za dveřmi cestou na WC se ještě nachází menší sál pro konání svateb, či místních veselic o jehož příjemnou teplotu se starají obří motor připomínající stará kamna.

Na čepu je k mání kompletní sortiment březnického Herolda, piva, jehož už samotná přítomnost v hostinci je v současnosti zjevením a příjemným překvapením. Pozitivní je i absence přítoče nějakého toho géčka nebo eska. Točené pivo doplňuje i sortiment lahvového a k pivu se podává celá řada klasických hospodských jídel za venkovské ceny.

No neodcházelo se mi z tohoto místa lehce a tak jsem si další víkend rád cestu do časů první republiky a starého rakouska zopakoval. V moři dnešních fádních českých venkovských hospod, degradovaných socialistickou umakartovou estetikou a jedním druhem laciné desítky, je tahle hospůdka díky prostředí a výběru piva učiněným zjevením, kde jsem nenašel opravdu jedinou vadu na kráse. No jednu tedy přece a to, že takovou hospůdku nemám za rohem. Návštěvu v Točníku U Krále Václava IV nejde než doporučit všemi deseti nejen pivařstvu, ale pro inspiraci by si tam mohli chodit i majitelé hospod, kteří tápají v tom, jak by měla klasická česká hospoda vypadat, protože se bez diskuze jedná o ukázkovou hospodu, kde se podařilo tradici a zmizelou krásu starých a nejlepších hostinských časů oživit naplno bez kompromisů.

Z výletu ze starých milých časů zpět do reality českého pohostinství, jsem se ostatně dostal hned následně v nádražní hospodě v Hořovicích, při hodinovém čekání na vlak, kde jsem v kouřovém oparu za zvuku cinkajících automatů, desítky Staropramene a jediné poživatiny v nabídce-chipsů, okusil tu stále ještě běžnější část české hospodské kultury.