Pivní Obzor

Na území boha Radegasta

DOMÁCÍDo Hyundai city alias Nošovic, detašovaného působiště pohanského boha Radegasta bych se za normálních okolností asi nevypravil. Touhu vidět nějakou velkou fabriku uspokojí přeci jen jiná a hlavně bližší místa než z Prahy cca 5 hodin cesty vzdálené Nošovice.

Nabídka účasti na exkurzi v pivovaru Radegast spojenou s návštěvou některého blízkého pivovárku, cestu po starých pivovarech a setkání se sládky veterány - pamětníky, zněla od organizátora akce Milana Starce z černokosteleckého pivováru ale lákavě a tak jsem se s ním a ještě jedním jeho kamarádem vydal na pivní výlet do východního cípu republiky.

S heslem ""jak na nový rok tak po celý rok"" jsme vyjeli z Kostelce mrazivým dnem novoročně prázdnou dálnicí přes Vysočinu dál na Moravu. První den cesty byl ve znamení nafocení několika starých pivovárků zrušených někdy koncem 19.století, o jejichž existenci jsem neměl dosud tušení ani já který mám nafoceno cca 80% všech českých bývalých pivovarů, tak většinou ani místní obyvatelstvo v daných vesnicích. Milan jakožto spolubudovatel kosteleckého pivovarského muzea neponechal ale přípravu informací o starých pivovarech náhodě a i díky jeho bezprostřednosti v terénu, byla naše mise až na jeden neobjevený pivovárek v Měříně úspěšná a můj i kostelecký pivní fotoarchiv se rozrostl o položky Jamné, Stránecká Zhoř a další 2 místa u Brna.

Večer v moravském Šternberku, kde byl zajištěn nocleh, následovalo na závěr dne ještě posezení v místní hospůdce u kvasnicového piva z Litovle, jehož jsem díky jeho výborné chuti vypil poněkud větší množství než mé dotčené vnitřní orgány běžně akceptují, ale druhý den se to naštěstí obešlo bez nepříjemných následků.

To už ale byla sobota, hlavní den výletu a po krátké pohostinné zastávce u Milanových známých, spojené s ochutnávkou lahvového Ostravaru, už stojíme kolem poledne před branou pivní konkurence v Nošovicích. Kromě nás, několika místních a okolních, doráží ještě sběratel a občasný pivní dopisovatel Marek Kamlar a partička z ostravského pivovárku Qásek. Skupiny asi 20 prohlídky chtivých zájemců se ujímá sympatický pán - bývalý vedoucí pivovarské varny, nyní na zaslouženém odpočinku, který jak se později z debaty ukáže, má velmi bohatou pivně profesní minulost a za svůj život prošel kromě Radegastu i mnoha dalšími, dnes již bohužel zaniklými pivovary. Průvodce pivovarem tedy na slovo vzatý. Snad mi odpustí, že jsem jeho jméno zapomněl.

Přítomný měl být i další veterán a osobnost, pan Jaromír Franzl, který oslavil vloni už 90. narozeniny a který si taktéž užívá po bohaté pivní kariéře odpočinku v pivovarské bytovce. Tomu ale nejspíš zdravotní problémy nakonec účast neumožnili. Jen stručný výčet některých jeho štací (vyučení v kolínském pivovaru, mimo jiné ředitelování v pivovaru karvinském, vedoucí pozice ve Strassmanově pivovaru v Ostravě, pivovaru v Loučce, Jarošově ....) je důkazem, že povídání a setkání s ním by bylo nad míru zajímavé. Byl to právě on, kdo v roce 1969 stál u zrodu nového velkopivovaru, stvořil chuť nového piva Radegast a do svého odchodu do důchodu byl v pivovaru i ředitelem.

Pivovar byl původně postaven na kapacitu 500.000 hl piva ročně (dnes už se vyrábí ročně neuvěřitelných cca 2.500.000 hl) díky dostatečnému množství vhodné měkké vody právě v Nošovicích, aby se svou velkou kapacitou uspokojil stále se zvyšující poptávku po pivu v průmyslovém regionu Ostravska a byl zároveň společně s novým pivovarem v Mostě (ten je dnes už zrušen) jedním ze dvou pivních velkotováren vzniklých v dobách socialismu v Čechách a na Moravě.

Prohlídku pivovaru zahajujeme u vstupní recepce, kde je nám promítnut propagační film o pivovaru a poté ve vánici absolvujeme kolečko po areálu pivovaru a navštěvujeme prakticky veškeré provozy kromě sladovny, kam je prý z bezpečnostních důvodů vstup pro návštěvníky uzavřen.

Bohužel stejně jako v pivovaru v Plzni je i v Nošovicích zakázáno fotografování v celém areálu a podávání nějakých detailnějších (nad rámec obecných) informací o výrobě piva. Opatření, které bych plně chápal například u karlovarské Becherovky (kde je výrobní postup díky používaným přísadám a bylinám logicky utajen a chráněn před vyzrazením) si u výroby piva českého typu (kde jsou všeobecně známy veškeré suroviny a výrobní postupy) nedokáži dost dobře vysvětlit, co že to přesně v běžném českém pivovaru podléhá vysokému stupni utajení.

V pivovaru se vyrábí světlá desítka a dvanáctka Radegast, nealko pivo Birell (ročně přes 150.000 hl), Gambrinus a ""Velkopopovický"" Kozel pro celou Moravu. Podle vnitropodnikových degustací je díky používané kvalitnější vodě z beskydské přehrady Morávky, nošovický Gambrinus prý i o něco málo kvalitnější než plzeňský. Export Radegastu byl po sloučení s Plzní prakticky až na malé možství na Slovensko úplně zrušen a tak se celá produkce ročních astronomických 2,5 milionu hektolitrů piva vypije v Česku. V 80. a 90. letech hojně exportovaného Radegasta (např. i do USA) tak plně vystřídal na zahraničních trzích nadnárodním pivním koncernem preferovaný Pilsner Urquell.

Radegast se vaří na spádové varně prý klasicky dvourmutově na stupňovitost, hlavní kvašení probíhá v CK tancích a dokvášení potom v ležáckých tancích. Osobně jsem měl pár pochybností (zjevný nepoměr mezi bateriemi obřích CK tanků a dvou oddělení ležáckých sklepů, či mé nepochopení k čemu je v pivovaru dobrá na konci výroby oxidem uhličitým nasycená voda, když se zařízení HGB k ředění piva prý určitě nepoužívá), ale na mých pár zvídavých dotazů bylo odpovědí jen pokrčení rameny a lehký úsměv pana průvodce. Nesmí bohužel díky nařízení vedení pivovaru po cimrmanovsku ani naznačovat a být nějak konkrétnější o výrobě tamního piva už vůbec ne. Pivo se vaří čistě z domácích surovin (vlastního sladu, či zmíněné vody z Morávky) a v 80. letech v rámci vzájemné, bratrské socialistické hospodářské výpomoci hojně používaný kubánský třtinový cukr, který částečně nahrazoval slad, už patří historii stejně, jako veselé historky o pokoutné výrobě rumu z onoho cukru zaměstnanci pivovaru v pracovní době.

Na závěr prohlídky pivovaru následoval přesun výtahem do 10.patra, nejvyššího bodu pivovaru - návštěvnického centra (zároveň vyhlídkové věže s námořnickým dalekohledem zacíleným na nově vzniklou nedalekou automobilku), kde bylo připravené bohaté občerstvení a degustace piva.

Radegast patří k pivům ke kterým se běžně nedostanu (kromě všudypřítomného Birella) a tak mi chybí aktuální srovnání například s běžnou lahvovou produkcí. Radegast podávaný v pivovaru mi ale chutnal. Spíše sladovější a méně chmelené, chutné všednodenní pivo, které rozhodně nezklame, pokud člověk nečeká kdovíjakou chuťovou originalitu.

Rozloučili jsme se s příjemným panem průvodcem, opustili pivovar a část z nás zamířila ještě do blízkých Vojkovic. V minipivovaru U Koníčka jsme ještě krátce podegustovali místní produkci světlého a tmavého piva a já jsem se spolu s Markem Kamlarem vydal autobusem do Třince na vlak jedoucí zpět do Prahy.

Vojkovický nefiltrovaný ryzák nebyl vůbec špatný, i když v rámci českomoravské minipivovarské produkce patří spíše k průměru. V příjemné hospůdce s nefalšovanou moravskou pohostinností jsem ale určitě nebyl naposled, stejně jako i v okolním mnou dosud neprobádaném a na malé pivovárky docela bohatém kraji. Snad se mi letos konečně podaří ušetřit pár dní a v příjemnějším počasí než je lednový mráz se sněžením, udělat detailnější průzkum tamního kraje, kde o různé, nejen pivní zajímavosti rozhodně není nouze.