Pivní Obzor

Klasické české hospody

V letech minulých i dnes už klasických českých hospod ubývá na úkor všemožných pizzerií, barů, čínských bister a dalších mezinárodních až orientálních podniků.

Pokud tedy chceme poznat svět starých českých hospod a restaurací, tak nezbývá než se přenést do doby před cca 100 lety, kdy se při neexistenci rozhlasu, televize, internetu a dalších komunikačních vymožeností, veškerý společenský či spolkový život odehrával logicky právě v hospodách a restauracích, jejichž celkový počet byl tudíž mnohonásobně vyšší než dnes.

Sice je řeč o české hospodě, ale v dobách Rakouska Uherska byl česko-rakousko-německý živel tak provázaný, že přesnější označení by bylo hospodě středoevropské, jejímž prazákladem se staly už v 16.století solidní pivnice německého typu.

Na rozdíl od tehdejší východnější části Evropy (např. Polska, Slovenska, Uherska, Balkánu...) kde převládaly jen dva základní ostře odlišné typy pohostinských zařízení, jednak laciné krčmy, jednak vyšperkované restauranty pro vyšší společenskou třídu, tak v Německu, Rakousku a konečně také v Čechách a na Moravě fungovala celá škála mezistupňů.

Ani u nás pochopitelně nechyběly ty nejpokleslejší putyky, kde se scházela různá individua a nejnižší sociální skupiny, ale jinak se nabízel široký rejstřík celkem slušných podniků od dělnických hospůdek přes rozmanité lokály orientované na živnostníky, studenty, obchodní cestující až po měšťanské hostince s vyhrazenými stoly pro místní elitu.

Podle nejobecnější definice byl hostinec ve starém Rakousku pokládán za ""společenské shromaždiště"", jehož provozovatel poskytuje hostům za přiměřený plat ""dočasné zaopatření"". Výrazné proměny, jimiž v důsledku industrializace a modernizace procházela v poslední třetině 19. století celá západní část mocnářství, poznamenaly ovšem i jeho různé podoby. Živelně vzniklý stav upravil právně rakouský živnostenský řád z roku 1883, který v českých zemích v zásadě platil až do nástupu komunistů.

Rozlišoval hotely, hostince, kavárny, výčepy a herny, přičemž vyžadoval přesné označení každé živnosti, aby se zákazníci v nabídce snadno orientovali. Atributem hostince bylo pivo od čepu a dobrá kuchyně, v zahradních hostincích hrávala často hudba, zájezdní hostince nabízely také ubytování, čímž se typově blížily hotelům, vinárnická konsese se často pojila s lahůdkářským obchodem, výčepy se obvykle omezovaly jen na alkoholické nápoje a tlak spořádané veřejnosti je odsouval na průmyslové periferie nebo do vykřičených čtvrtí, jakou byl například v Praze před asanací zejména Josefov v místech bývalého židovského ghetta.

Jak už bylo řečeno, hostince a restaurace procházely postupným vývojem, ale zdaleka nejrozšířenější byl zmíněný německý model lokálu, kde tmavě lakovaným dřevem obložené stěny byly doplněné v horní části dekorovanou tapetou nebo různou tematickou výzdobou či výmalbou (v hostincích, které byly shromaždištěm různých českých vlasteneckých spolků, byla výmalba často doplněná o motivy z české historie a mytologie), kde byly dřevěné masivní stoly a lavice či židle thonetky a výčepní pult s mosaznou výčepní stolicí.

V lokálech často nechyběl kulečníkový stůl, orchestrion (předchůdce dnešních jukeboxů), forbes (tehdejší malý výherní automat) a ve venkovní části kuželník. Častou součástí venkovských, ale i některých městských hostinců byl sál pro konání společenských zábav a i letní, menší či větší zahradní posezení pod korunami stromů.

Tento model tradičního, přívětivého a všeobjímajícího podniku přijatelného v zásadě pro každého, začal pomalu ustupovat modernostem už v období 1.republiky. Hlavně ve větších městech (při tehdejší neexistenci památkové péče a ochrany) padaly bohužel mnohé historické domy s hostinci za oběť nové výstavbě. Na lukrativních parcelách vznikaly moderní, hlavně funkcionalistické novostavby jejichž součástí už nebyl klasický hostinec, ale prostorná vzdušná velkorestaurace, kavárna nebo případně samoobslužný bufet (např. v Praze na Karlově náměstí nahradila ve 30.letech historický Černý pivovar s restaurací moderní novostavba se zmíněným bufetem a podobný bufet vznikl i např. v ul. Na Poříčí v moderním paláci na místě starého pivovaru U Rozvařilů. Podobných příkladů by se ale našlo mnohem více) a módním se čím dál více stával světácký styl západních metropolí, především Paříže, která tehdy v oblasi životního stylu udávala tón celému světu.

I v tehdejším tisku se už ozívaly stesky hostinských na tyto moderní trendy, na příklon mladé městské generace ke kavárnám a na celkovou změnu životního stylu, která přála spíše stále častěji vznikajícím koupalištím či sportovištím než zakouřeným hostincům.

Zlatá éra tradičních hospod pomalu končila, ale ta největší pohroma měla teprve přijít s nástupem komunistů k moci. Opečovávané, většinou rodinné restaurace a hostince se postupně násilně dostávaly pod křídla různých komunálních a státních podniků, řádnou péči a citový vztah konkrétních majitelů vystřídala nepéče a lhostejnost nekonkrétního a neuchopitelného společného vlastnictví. Malé hostince byly často rovnou rušeny a na místech dalších vznikala různá agitační střediska KSČ, klubovny a další ""společensky potřebnější"" provozovny. Částečná změna přišla jen koncem 60.let, kdy některé dříve zrušené restaurace znovu obnovily nakrátko svojí činnost.

K celkově neutěšenému stavu socialistického pohostinství nepřispěl ani postupný odchod starých číšníků (vyučených ještě v soukromých podnicích za 1.republiky) na odpočinek a ""modernizace"", kdy byly pěkně řemeslně udělané interiéry restaurací často nahrazovány tehdy moderním a laciným umakartem či dřevotřískou a staré zdobné mosazné výčepní stolice unifikovaným jedním modelem nerezového výčepního zařízení.

Listopad 1989 samozřejmě přinesl mnohé změny k lepšímu především ve vybavení hospod a vzniklo i mnoho nových restaurací (i když mnoho původních a socialismus přeživších českých hospod naopak zase zaniklo na úkor různých heren, casin nebo jiných mezinárodních gastro podniků). Na to nejlepší z oné zlaté hospodské éry se ale nepodařilo a asi ani už nikdy nepodaří navázat, i když vyjímky v podobě různých znovuobnovených poctivých rodinných podniků či nových a k tradici se hlásících restaurací, pochopitelně existují. Svědkem oněch zašlých časů jsou tak většinou už jen staré pohlednice, které byly svého času pro hospody a restaurace jedním z hlavních reklamních nástrojů a nám současníkům přibližují pestrý a bohatý, i když už povětšinou dávno zaniklý, zlatý věk českých hospod a restaurací.

(text je částečně převzatý z knihy Viktora Šlajchrta: Srdečný pozdrav z hospody)

Fotogalerie:

#1 - studentská hospoda Starý Heidelberg v Žatci (omluvte špatnou kvalitu obrázků)	#2 - Richtrův hostinec v Krásné Lípě	#3 - restaurace Konec světa u Kraslic
#4 - restaurace v Chodově u Karlových Varů	#5 - restaurace Burenvilla v Chodově	#6 - restaurace Schmiedhammer v Přimdě
#7 - klášterní restaurace v Broumově	#8 - Vaňurova restaurace v Holoubkově	#9 - restaurace v hradním stylu Liberecká Výšina
#10 - pivovar s restaurací v Lemberku	#11 - sál restaurace Walhalla v Liberci-Horním Hanychově	#12 - restaurace v původním horském hotelu na Ještědu (vyhořel v 60.letech)
#13 - restaurace na Pancíři u Železné Rudy	#14 - restaurace U Kyšperků v Ústí nad Orlicí	#15 - restaurace Schönbrunn v Litoměřicích
#16 - restaurace U Myslivce v Žatci	#17 - hostinec U Města Vídně	#18 - restaurace Svatá Anna v Plané u Mariánských lázní
#19 - hostinec Zum Riesengebirge (Na Krkonoších) ve Vrchlabí	#20 - restaurace U Města Brémy (později Krakonoš) ve Vrchlabí	#21 - restaurace v turistické chatě Prachovské skály
#22 - hostinec Na Krásné vyhlídce v Trutnově	#23 - restaurace Reichshof(Říšský dvůr) v Trutnově	#24 - restaurace v hotelu Sýkora pod Křivoklátem
#25 - restaurace v pivovaru U Šenfloků na Václavském náměstí v Praze	#26 - Protivínská restaurace v Českých Budějovicích (až na asi 3 vyjímky už žádná uvedená restaurace neexistuje)