Pivní Obzor

Den v Českém Švýcarsku

DOMÁCÍO bavorském Franckém Švýcarsku už na těchto stránkách jednou řeč byla, ale i my češi máme svoje Švýcarsko a já osobně ho mám hodně rád.

Jeden z nejkrásnějších koutů naší domoviny sice nemůže svoji poměrně fádní pivní nabídkou v hospůdkách ani zdaleka konkurovat pivní pestrosti našich západních sousedů, ale co do krás přírodních má jasně navrch.

Osobně jsem na tomto kraji lehce závislý a i loňský podzim jsem si neodpustil aspoň jednodenní projížďku říjnově zabarveným a už posezóně trochu vylidněným krajem.

Výchozím bodem se stalo osvědčené místo a to konkrétně rychlíková stanice Jedlová ve stínu Lužických hor. Vlakové nádraží utopené v hlubokých lesích je jako stvořené pro dojezd turistů nebo trempů a sama nádražní hospoda je pro podobné tuláky parádním azylem. Svérázná a útulná čundrácká hospůdka, kterou si musí pravověrný tremp zapsat na první stránky svého cancáku je úplně předurčena k závěrečnému posezení po nějakém tom průzkumu okolních hvozdů, ale já byl teprve na začátku a tak po jednom chladivě osvěžujícím světlém Zlatopramenu jsem se vydal plašit spárkatou zvěř pohybující se kolem lesní cesty, která vznikla pro obsluhu předválečných betonových pevnůstek-řopíků.

Žádný zdivočelý kaňour mi naštěstí pod kola nevlétl a tak jsem zdárně dorazil do malého městečka Chřibská.

Záměr zdokumentovat si stav starého pivovaru, jehož tvorbu okusili ještě v pětačtyřicátem pováleční dosídlenci, se bohužel nezdařil, neboť kromě malého terasu a pozemku posetého několika domky typu Okal, nezbylo po pivovaru vůbec nic. To budovy druhého a nedávno v tichosti zavřeného místního podniku, jedné z nejstarších českých malých skláren, dosud stojí, ale někdejší slávu a tradici už připomíná jen starobylá budova hospody U sklárny, která i přes svoji obyčejnou čtyřkovost nezapře jisté kouzlo. Na čepu byl světlý plzeňský mor, ale já dal přednost soutoči v podobě malého světlého Březňáka z regionu s jehož lehkou hořkostí jsem zapil hořký osud místních malých podniků a původních obyvatel.

Pivní kombinaci Zlatopramen-Březňák nabízí i restaurace Radnice na malém náměstí, ale já se vydal podél potoka nížeji, kde jsem poblíž taktéž zaniklé a kdysi slavné fabriky-balírny a pražírny koření (jak hlásala vývěska naučné stezky), natrefil na velmi pěknou hospůdku Na Stodolci u koňských výběhů a jízdárny. Moc příjemný dojem jak z prostředí tak z milé ženské obsluhy zkazil jen fakt, že i tady je vše co se piva týče v režii všudypřítomné nudy z Plzně.

Obešel jsem se tedy bez pivního podpůrně-vyživujícího prostředku a zamířil pár kilometrů dál lesem do míst dosud neprobádaných.

V tomto krásném kraji, který byl jen na dosah kdysi bohatých, průmyslových českých i saských měst, se koncem 19. a začátkem 20. století naplno rozvinul turistický ruch a díky prozíravosti tehdejších podnikatelů vzniklo až neuvěřitelné množství nejrůznějších turistických chat, hotelů, či výletních hospod a restaurací. Mnohé dávno zaniklo, ale zrovna lesní samota Tokáň uprostřed smíšených hvozdů je krásným příkladem tehdejšího řemeslného a podnikatelského umu. Z původních mysliven a lesáckých útulen určených mimo jiné k zázemí honců při lovu dnes až úzkostlivě chráněných tetřevů, vznikly přestavbou v roce 1905 v režii hraběte Kinského výletní chaty a restaurace v tehdy moderním švýcarském stylu, které se jako zázrakem v téměř nezměněné podobě zachovaly do dneška.

Ne, něco podobného na takovém místě by už v dnešní době plné nesmyslných regulí, směrnic a nově i tuhých omezení národního parku vzniknout nemohlo.

I do jedné zdejší hájovny-restaurace si proklestil cestu neohrožený zástupce plzeňských pivovarníků se svým produktem a finanční pozorností, ve druhé (v době mé návštěvy bohužel zavřené) lovecké chatě se podle vývěsního štítu točí pivo ze Svijan a ve zbývajících dvou se, jaké to překvapení, nenachází na čepu nic jiného než pivní navoněná bída z pražského Smíchova společně s tmavou variantou ležáku až z předaleké Ostravy.

Nadmíru útulný, historií dýchající a starými kamny vytopený interiér hospůdky byl podle očekávání naplněn k prasknutí radujícími se návštěvníky a tak jsem se usídlil s jedním tmavým ostravským kahanem na terasu a jal se na pomíjivou chvíli vychutnávat ducha onoho kouzelného místa.

Cíl byl ale ještě daleko a tak jsem temným lesem pokračoval dál, dávajíc přitom bedlivý pozor abych náhodou nesjel se značené stezky a podle varovných a zákazových národněparkových cedulí náhodou nezpůsobil erozi půdy a nenapravitelné škody (hluboké rygoly od kol těžkých lesáckých traktorů nejspíš erozi půdy na rozdíl od cyklisty nezpůsobují a jsou tudíž ochranáři tolerovány), až do vesnice Vysoká Lípa, která může hravě aspirovat na český rekord v poměru počtu restaurací na počet stálých obyvatel. Já restaurací letmo napočítal hned šest. Pivně téměř vše opět pod taktovkou zmíněného plzeňského moru a smíchovské bídy s jedinou vyjímkou v podobě restarace a pensionu Zvoneček s Bernardem na čepu a příjemným venkovním posezením.

Bylo ale už zavřeno, po sezóně a tak hurá z kopce dolů do základny horolezců, vesnice Jetřichovice. Hospůdka s Budvarem ve starém mlýně na okraji obce byla toho dne ve znamení nějaké uzavřené oslavy a tak jsem vzal za vděk roubenou hospodou na návsi pro změnu s čím jiným, než opět s plzeňským a v tomto případě ještě dost mizerně ošetřeným pivem na čepu. Dílem nízké posezónní výtoče a zřejmě i sice ochotné, leč čisté pivní trubky nepreferující obsluhy, lehce nakyslé pivo jsem dopil už jen s aktuálním požadavkem organismu na jakoukoli tekutinu. Paní výčepní a kuchaře v družném hlasitém rozhovoru, navíc arogantně vykuřujících vedle stolů, kde hosté právě jedli, už raději nekomentuji.

Za návštěvu určitě stojí i okolí bývalého Dolského mlýna kousek od obce v temném údolí říčky Kamenice. Už v dobách hraběte Claryho, který otevřením svých pozemků turistům a zahájením plavby na pramicích v soutěsce říčky podnítil rozvoj celé oblasti, vznikl v romanticky vypadajícím starém mlýně výletní hostinec, který fungoval až do konce 2.světové války. Dnes je možné se na místě taktéž občerstvit, ale maximálně vodou z potoka, protože po odsunu německých majitelů byl mlýn s hostincem ponechán osudu a rozkraden. V 50.letech byl zbourán filmaři při natáčení Pyšné princezny novodobější hostinec aby nekazil pohádkovou iluzi starobylého mlýna a vše poté ponecháno socialisticky svému osudu, takže před válkou obydlený a velmi navštěvovaný mlýn je dnes pouhou zříceninou.

Čas ale pokročil a tak před 2 vesnice, Růžovou a tuším že Arnoltice se spatřeným štítem Březňáka na místních hospodách jsem zamířil do poslední zastávky, kterou byla výletní restaurace Belveder - Labská stráň.

Hotel s výletní restaurací vznikl koncem 19.století vedle už dřívější skalní vyhlídky a umělé jeskyně -grotty a v provozu je dodnes. Navenek honosný objekt ukrývá uvnitř obyčejnou a vcelku průměrnou hospodu s Budvarem na čepu. Hlavní kouzlo a deviza restaurace je v jejím umístění a tak je možné z terasy nebo rovnou ze skalní vyhlídky pohlédnout ptačím pohledem do bezmála 200 metrů hlubokého grand kaňonu Labe. Poslední pivo dne, místní Budvar byl spíše průměrný, ale i tak chutnal a na dodání energie a přemožení žízně postačil. O nějakých vysokých pivních chuťových nárocích to v tomto kraji ani není a své navíc vykonává i doba mimo hlavní sezónu, kdy se nižší výtoč hospůdek chtě nechtě podepisuje na ne vždy nejlepší kvalitě piva.

Pivo je pouze doplňkem při poznávání místních přírodních zajímavostí a i záludností, jakou byla třeba závěrečná, poněkud technicky náročnější, červeně značená stezka z Belvederu do Dečína na vlak, u které mohu jen konstatovat, že opravdu, ale opravdu nebyla stvořena pro pohodovou rekreačně-kochací cyklovyjížďku.

http://www.nastodolci.cz/

http://www.belvederhotel.cz/

http://www.euroregin.cz/prezentace/ustecky/decin/zvonecek/index.php

http://www.euroregin.cz/prezentace/ustecky/decin/starymlyn/index.phtml