Pivní Obzor

Pivovarské panoptikum

HISTORIEÚtlá publikace Milana Krejčího - U Fleků od věků do věků, vydaná národním podnikem RAJ v roce 1983 pojednává nejen o historii onoho pivovaru, ale hlavně nahlíží na atmosféru starých dob éry 19.století po 1.republiku, přibližuje běžný, každodenní hospodský život a panoptikum různých postaviček tohoto či jiných podobných staropražských pivovarů té doby.

Pamětníci vyprávěli, že v dobách po polovině 19.století bývalo na ulici u pivovaru boží dopuštění. Popelily se a kdákaly slepice, koncertovaly kočky, ryla prasata, psi pořádali turnaje. Vodili tudy bučící dobytek. Dováděla zde hejna dětí, vyhrávaly flašinety, zapáchal hnůj, pokřikovaly na sebe sousedky. Nebylo nic zbědovanějšího než zdejší dláždění. Vylévaly se na ně pomeje a vyhazovaly odpadky. Toho rámusu a rozmanitých hluků a zvuků od rána do setmění ! A dokonce do hluboké noci.

Flekovi nebyla jediná hospoda těch končin, všude kolem bylo hospod a pivovarů jako pampelišek. V pivovaru bylo rušno ráno i večer. Fůry občas přivážely slad a dříví. Místo nynějšího vyvážení se mláto tehdy skrmovalo rovnou v domě, kde byly stáje pro koně a chlévy pro hovězí a vepřový dobytek. Hodně rámusu natropili bednáři, kteří na dvoře požahovali sudy. Bednář vylil sud rožhavenou smolou, smůla hořela, ze sudu šlehal plamen a čoud. Řemeslník zručně přirazil víko a plamen uhasil. Sud střelhbitě překlopil, točil jím, aby se vnitřek důkladně vylil žhavou smolou. Za okamžik už se sud hlomozně kutálel na protější konec dvora. Pivo z vysmolených sudů mělo zvláštní smolnou příchut, jakou jsme znali ještě nedávno, než se začali používat kovové sudy a tanky.

Pivo se čepovalo ze sudů do velikých dvacetilitrových měděných konvic, z nich se rozlévalo do korbelů a džbánků. Míra se dávala uctyhodná. Jenom blázen by si dovolil hosta ošidit. Zákazník by se víc neukázal, chodil by k sousedům.

Uprostřed pivovaru býval široký průjezd - traktér, vpředu i vzadu zasklený. Pivo i jídlo v něm bývalo o něco levnější než v ""logálech"", kde se pívalo z fajnovějších holbových sklenic, z nádob větších než půllitrových. V traktéru se naproti tomu pilo z plecháčů a ze džbánků. V zimě stávala před pivovarem kamínka na pečení jitrnic a jelit. Panebože, ta vůně! Sliny se sbíhaly a odolal jenom ten, komu nezbyl ani krejcar.

Flekovský jídelníček nehýřil pestrostí. Vařívala se drštková polévka a sem tam ještě nějaké jídlo, velký výběr nebyl. Návštěvník si zpravidla něco k zakousnutí přinesl, nějakou uzeninu, takový zvyk byl i v jiných pivnicích a pivovarech. Pak si zapálil viržinko nebo doutník. Nakouřeno bývalo jako v udírně, ty uzeniny se málem udily podruhé.

V neděli a ve svátky se často muselo čekat na volné místo. Nakouřeno ažaž, každý bánil ostošest. Kraválu jako na nádraží. Směsice zvuků splývala s všeobecným hemžením, pořád někdo přicházel, jiný odcházel. Nejen hosté, chodili hauzírníci, podomčíci a obchodníčci spěchající z hospody do hospody. Nabízeli všechno možné i nemožné. Především to byli prodavači lahůdek, švertáskové, jak je Pražané pokřtili podle lahůdkářství bratří Schwertasseků. Takový švertásek vkročil do logálu a už bylo slyšet: ......sardinky, cibuličky, znojemské okurčičky...... nebo bramborový salát, celýrek, karfiol, sledě, vočka, nemá panstvo chutˇ?  Na kšandě měl krosnu, v jejích přihrádkách talířky, mističky, krabičky a lahvičky s pochutinkami. Komu by se nesbíhaly sliny na zavináče nebo olivy? Nebo na šilhavé očko? Štvertásek k němu podal párátko. Všechny ty pikantnosti agitovaly pro další pivo.

Přichází jiná pokušitelka - ředkvičkářka. Nabízí ředkve, červené i ještě pálivější, obří bílé. Má instrument, tím hostovi nařeže žedkev hezky do spirály, pak ji posolí. Ani křupavé preclíky nebyly k zahození. Vousatému patriarchálnímu preclíkáři se říkalo Ježíšek. Choval se důstojně, nevnucoval se. Kdekdo ho znal a sám si mu řekl o preclíky. Ten podivín se vydával za vynálezce preclíků. Jinými preclíky opovrhoval jako nicotnými napodobeninami. Vyprávělo se, že býval zámožným, avšak důvěřivostí a sázením do lotynky přišel na mizinu. Preclíky měl znamenité.

Jinou figurkou byl ""Generál Mac Mahon"", majestátní prodavač sardinek. Jeho povýšené vystupování mu vysloužilo přezdívku po francouském potentátovi. A hrne se dovnitř madam se sirkami. Ráda se blýskne několika francouzskými slovy, abychom viděli, že patřívala k lepším lidem.

""Za dva do sta, neráčejí se vsadit?.... Poslední lístek za dva krejcary"", volá prodavač losů hospodské minilotynky. Támhle u rohového stolu si právě sedá slušně oblečená kartářka. Čte zájemci osud ze svých ošoupaných dvaatřiceti loupežníků. Některé její tvrzení se určitě strefí, stejně jako když řekneme ""nebude-li pršet, nezmoknem"". Z druhé strany se blíží menší úhledná stařenka, nabízí karafiáty. Nikoho neošidí, tu a tam karafiát i přidá. Tady se objeví statný Dalmatinec. Samorostlou slovanštinou nabízí ze své nabité krosny nákrčníky, knoflíčky, mýdlo, leštidlo, kartáček, vosk na vousy.""......co ráčejí , vašnosto, potřebovat?"" Některý hauzírník nabízí zboží přímo z kapsy, zápalky, tkaničky do bot. Jiný nenabízí nic, jenom nastavuje dlaně. Každému se chce jíst, všem se chce žít. Ale už málokdo si toho průvodu na pokračování všímá.

Dodnes se zachovala bednička s nápisem ""Ferda - sirky - Evropa"". Muž který s ní chodíval do hospod, prodával zápalky. Obcházel hosty a na každého vybafl: ""Máš málo, pff"", nebo ""Pff, pff, zápalky máš?"" Hosté si z něj stříleli, ale když pomatený Ferda zemřel v roce 1939 na rakovinu, vybíralo se mu v hospodě na pohřeb. Leckdo přispěl aby umlčel výčitky svědomí, jak se na účet ubožáka krutě bavil. Invalidní Bedřiška nabízela oříšky a preclíky. Po Ferdově pohřbu našla na dně bedničky pod lepenkou 60 000 korun. V té době velké peníze. O Bedřišce se povídalo, že si na Ferdu myslela a že jí ty peníze odkázal. Pravda je, že obnos z bedničky poctivě odevzdala.

Chodí i nabízeči duchovna. Jan Adam Kuneš recituje své deklamovánky, nemajíce hodnotu ani jednoho z krejcarů, které si po produkci sbírá do klobouku. Někomu je pro legraci. Občas se ukáže zručný vystřihovač Novotný. Sedne si k hostovi a hbitě vystříhá z papíru jeho profil. Obvykle si vybírá modely nosaté, plešaté nebo s bujnou hřívou, takové se snáze zobrazují.

Půl stovky let docházel k Flekům nezmar, pan Elektrika. Za korunu nabízel elektrický proud. Má prý stejný účinek jako proslulé lázně.. Následovala malá seance. Hosté se vzali za ruce, krajní uchopili rukovět, pan Elektrika zvolal: ""A už se jede Praha - Dobříš - Paříž!"", zapnul proud, pomalu zvyšoval napětí a nahlas počítal. Když skupina vydržela do sta, pan Elektrika zapískal na píštalku a léčebné kůře byl konec.

Hauzírníci si rádi pochutnávali na zbytku večeře, piva nebo doutníku. Někteří obcházeli stoly bez řeči, jiní hýřili lavinou slov, hranou přívětivostí. Návštěvníci návštěvníků, průvodní jev doby. Denně se tu vybíralo na vlastenecké a dobročinné účely. Statisícové částky byly vybrány na Matici školskou, na pomoc Čechům v pohraničí....

Lid flekovský byl veselý, zpěvný i veršující. V logálech se často zpívalo. Nebyla televize, lidé se uměli bavit sami. U stolů se někdy prozpěvovalo ""Pějme písen dokola"", každý musel nějakou zpustit. Nebo se na známou notu po řadě musely vymýšlet další strofy. Kdo to nedokázal, zaplatil pivo.

K flekovskému dějepisu patří kelnerky, sklepnice v černém s bílou zástěrou. Roznášely pivo, dvanáct a víc jich najednou balancovaly. Pivo se čepovalo přímo ve sklepě. Odtud se ve džbánech vynášelo nahoru a rozlévalo do půllitrů. Ty tam jsou porcelánové tácky, na nichž se dělávaly tužkou čárky. Proto už také neplatí někdejší stupnice: trojčárkovaná náladička, pěti až šestičárkovaná špička, desetičárkovaná opička a od deseti výš - ""ten je pod obraz boží""....

Poslední pivo! Jako voják na vartě svou parolu zvolal tohle výčepní v šenku a všichni vzápětí překotně objednávali už docela nejposlednější pivo. Nebo poslední piva. Kelnerky s pivem běhaly a mnohý uchvátil hned dvě sklenice i víc. S policejní hodinou to nebývalo moc přísné. Pivo se dotočilo, ale hospodský úl bzučel dál. Přišel-li policajt kontrolovat dodržování zavírací hodiny, dostal večeři a pivo. Nic neviděl, nic neslyšel, pošmákl si a šel kontrolovat zase do další hospody. K ránu byl z těch kontrol zmožen. Hostinskými místnostmi zatím dál hlaholily heroické zpěvy pivních bohatýrů, cinkaly sklenice a burácely přípitky.