Pivní Obzor

Na hřebenech Krkonoš

DOMÁCÍTo si takhle jednoho slunečného dne pomalu končícího léta vzala moje soudnost a uvážlivost chvíli volna a zvítězila odvážná touha navštívit nejvýše položenou českou restauraci.

Fyzicky náročnější akci ale předcházela celosezonní příprava a tak dlouho plánovaný cíl dostat se jednostopým bezmotorovým ořem až do stínu české nejvyšší hory, plán který by mnohý rozumný člověk neváhal označit diplomaticky řečeno nerozumem, nakonec skončil zdarem.

Z příjemného podhorského města Vrchlabí jsem se vydal východněji přes bývalé lázně Fořt, které byly zbudovány ve švýcarském stylu, aby dnes po éře let budovatelských sloužili k bydlení převážně sociálně slabším obyvatelům, do Rudníku. Několik kilometrů dlouhá, roztažená údolní obec nesla do konce 2. světové války název Heřmanovy Sejfy a byla domovem jednoho ze třech (vedle Trutnova a Vrchlabí) největších krkonošských pivovarů. Úspěšný místní podnikatel Josef Kluge svým pivem v množství cca 25000 hl ročně zásoboval desítky restaurací a horských chat a jeho ležák byl na čepu i ve staré České boudě na Sněžce. Bohužel měl smůlu že byl němec, odsunut byl spolu s místním obyvatelstvem kdovíkam a počátkem 50. let bohužel skončilo i vaření piva. Propadající se střechy u varny a správní budovy jsou žalujícím svědkem dlouhých desetiletí neúdržby a i když v jedné opravené vedlejší budově úřaduje firma se slibně znějícím názvem ""Pivovar Rudník"", k naplnění (od počátku 90.let se linoucího) snu krkonošských patriotů o znovuvaření piva zatím nic nesměřuje.

Fungující restaurace s vývěsním štítem Prazdroje přímo naproti pivovaru mne k navštěvě nenalákala, další už bývalá hospoda na okraji obce je aktuálně obydlena zjevně početnou rodinou nepřispůsobivých občanů a tak jsem přes nedaleký Černý Důl, kde fádní výběr piva v restauracích doplnuje ještě rádoby světácká licenční Stella Artois, dosupěl až do Jánských Lázní. Navenek krásné a opravené Hoffmanově boudě u vjezdu do městečka by nemuselo chybět ke krkonošské idylce vůbec nic, pokud by nabízela i nějaké to regionální pivo a ne jen všudypřítomnou pivní značku. Místní Krakonoš je ale v čepované podobě k mání v sousední obyčejněji se jevící restauraci a tak je i touha regionalisty záhy uspokojena.

Bylo to pod kabinkovou lanovkou na Černou Horu dilema zda použít či nepoužít, ale vzhledem k předchozímu dni, který byl taktéž ve znamení fyzického očistce jsem se zařadil do zástupu vysvátkovaných výletníků a ušetřil nohám poctivých 500 výškových metrů.

Pár kroků od výstupu z lanovky jsem se potkal s první vysokohorskou hospůdkou. Ve strategicky umístěné, zánovní, ale krkonošsky útulné a dřevem obložené hospůdce bylo očekávatelně plno a tak jsem si 1 orosené, na Černé Hoře jaké jiné než Černohorské pivo vychutnal na trávníků a vydal se dál po hlavní cestě k Lučinám nad Pecí pod Sněžkou. Početné horské boudy na náhorních loukách mají svoje kouzlo a patří k nejhezčímu a nejmalebnějšímu koutu Krkonoš. Původní chudé, horské zemědělské usedlosti byly koncem 19.století s nástupem turistiky přetvářeny ve výnosnější ubytovací a restaurační chaty a mnohé z nich slouží v téměř původní podobě dodnes. Podobné boudy mají otevřeno často jen v zimní sezoně, ale tady na frekventované turistické trase má většina bud a chat i letní provoz a tak je možností k občerstvení nezpočet.

Co se týče výběru piva, tak žádný zázrak se pochopitelně nekoná. Převládají známé obligátní značky doplněné vcelku rozšířeným Bernardem či pivem ze Svijan. V Lesní boudě je na čepu např. v tomto regionu překvapivě pivo Samson (tedy pokud se tak ještě oficiálně nazývá). 12% světlý Bernard v Pražské boudě potěšil, ale byl čas zamířit dál k vytouženému a v dáli se rýsujícímu cíli.

Zatímco boudy na Lučinách těží z blízkosti lanovek a Pece pod Sněžkou, odlehlejší boudy na Předních a Zadních Renerovkách spíše skomírají a svůj zenit mají dávno za sebou. Sem už žádné davy turistů nemíří a tak je snad až na 1 vyjímku v létě všude zavřeno. V dobách minulých při neexistenci lanovek, skůtrů a dalších novodobých vymožeností byly ale v rychle se měnícím horském počasí důležitým záchytným bodem turistů. Pivo sem do těžko přístupných míst naváželi potahy na podzim do zásoby na celé zimní období (sudy s pivem se ještě poté obalili slaměnými balíky aby pivo nezmrzlo) a do nejhůře přístupných míst vynášeli i jednotlivé pivní sudy nosiči na zádech. Nepředstavitelně těžká dřina byla ale ve srovnání s prací dole ve fabrice tučně placená a tak o zájemce pachtící se do prudkých kopců s těžkým dubovým pivním sudem a dalším proviantem v krosně na zádech nebyla nouze. Vysokohorská přirážka za pivo a jídlo, kterou nakonec host zaplatil tak byla logická a pochopitelná.

To už jsem ale minul moderní obludnou budovu chaty Výrovka s Gambrinusem a nezadržitelně se blížil k Luční Boudě. Chybělo jen jediné a to zdolat závěrečné stoupání na hřeben, které ani nejlehčí převod nebral a kolo se vzdorovitě stavělo na zadní. I přes soucitné pohledy protijdoucích a mučednický výraz ve tváři jsem nakonec toužebnou metu 1550 výškových metrů vyvzdoroval a pochopil co znamená bolest. Ženy mají porod a muži cyklovýšlap na Luční boudu. V tomto případě se krkonošští ochranáři opravdu nemusí obávat davů přírodu údajně poškozujících cyklistů. Po prodělaném sebemrskačství bych si pochutnal i na Heinekenu, ale na čepu v restauraci na Luční Boudě je stabilně dobrý Budvar za 45,-Kč.

Nejvýše položená, celoročně fungující česká restaurace má moje sympatie, protože na rozdíl od podobně známé Labské boudy, komunistického to hybridu s předraženým ubytováním a mizernou nabídkou občerstvení, na nedávno zrekonstruované Luční Boudě je poměr nabídky a ceny v daných podmínkách více než ucházející. Luční bouda je momentálně největší fungující českou horskou boudou a to se ve válečných letech na místě původní vyhořelé boudy postavila jen pouhá část z plánované obří stavby. Naštěstí. Rozměrná bytelná stavba odolávající po většinu roku sibérii otevřené horské pláně nabízí finančně příjemné ubytování a hlavně pěknou klasickou tradiční krkonošskou restauraci, kde nechybí dobrá kuchyně a velmi slušné pivo. Provoz restaurace na podobném těžko přístupném místě není jako provozovat hospodu v centru Prahy, vyžaduje kus odvahy a odhodlání a tak jsou i vyšší ceny (pořád ale relativně přiměřené) v tomto případě plně akceptovatelné.

Opět ale jen 1 pivo, protože mne čekal dlouhý prudký sjezd o dobrých 700 metrů nížeji do Pece a dál do Trutnova na vlak.

Prakticky jediná původní historická hospoda Na peci v Peci pod Sněžkou stojící ve stínu soudružsky arogantního nákupního střediska a topořícího se hotelu Horizont, nenabízí sice nic jiného než pivní obligátnosti z Plzně, ale za návštěvu díky své útulnosti a pohostinnosti určitě stojí. Já už tentokrát neměl času nazbyt, stejně jako na zastávku v pivovarské restauraci v Trutnově, takže do těchto míst snad zase někdy příště. Stačil jsem si jen ještě nafotit kupodivu stále stojící opuštěné zbytky budov starého pivovaru v Horním Maršově, který podlehl konkurenci velkého pivovaru trutnovského v roce 1923 a minout protější navenek pěknou, bohužel toho času zavřenou hospodu s Krakonošem na vývěsním štítu. Podle letmého průzkumu nejspíš jedinou s tímto pivem v celém městečku.

http://www.prazska-bouda.cz/

http://www.lucnibouda.cz

http://www.agent.cz/bouda/