Pivní Obzor

Krumlovské rozpaky

DOMÁCÍByla to tehdy na sklonku roku 1991 jedna nenápadná dražba dvou pivovarů ze státního podniku Jihočeské pivovary, která nastartovala novodobou éru obou podniků už v soukromém vlastnictví.

Není lepšího dokladu o tom, že případný úspěch a neúspěch podniku závisí jen a jen na schopnostech a snažení majitelů, než osudy těchto dvou pivovarů.

Českého Krumlova a Humpolce. Startovní podmínky byly toho času o několik tříd lepší právě v Českém Krumlově, kde měl pivovar s tehdejším výstavem piva přesahujícím 130000 hl ve svém okolí takřka neotřesitelnou pozici. V Humpolci se vařilo pivo nevalné pověsti a socialisticky silně zanedbaný podnik byl horkým kandidátem na uzavření.

O tom, jak si po bezmála 20 letech soukromého hospodaření vedou tyto 2 pivovary, se není třeba dlouze rozepisovat. Situace je oproti tehdejšímu stavu přesně opačná a vzkvétající humpolecký Bernard zmizel svému někdejšímu jihočeskému kolegovi dávno za horizontem.

V Krumlově, kde pivovar byl nebo ještě stále je v majetku firmy svého času nechvalně proslulého "kmotra Mrázka", je situace už léta ve znamení stagnace, občasných návrhů konkurzů a propadající se produkce piva, i když stávajících cca 30000 hektolitrů ročně lze ještě nazvat úspěchem vzhledem k až zoufale špatné kvalitě piva. Chybou byl dle mého názoru i tehdejší příklon k německy znějícímu názvu Eggenberg, namísto například hezky česky znějícího a dříve i používaného Šumavského ležáku. Německy, tudíž pro radikálnější vlastence a nacionálně smýšlející zákaznictvo cizácky znějící názvy výrobků to v minulých letech neměli a někde ještě i dnes nemají vůbec lehké.

Bývalý zámecký pivovar patřil před 2.světovou válkou do silné skupiny pivovarů knížete Schwarzenberga, vznikl v původních budovách zámecké zbrojnice a sousední letní knížecí residence a v podobě po přestavbě proběhlé na konci 19.století, lahodí oku navenek pěkné budovy dodnes.

V 90.letech vznikla v budově nepoužívané, staré pivovarské lednice velká a především na turisty zaměřená restaurace, která je dnes v již zabydlené a oproti minulosti i vcelku zútulněné podobě pod mohutnou klenbou pěkným místem k posezení, pro našince tedy především ve všední den či mimo hlavní turistickou sezonu, protože jinak je podnikem do posledního místa obsazeným zájezdy turistů mnoha národností jako i právě v době mé návštěvy.

Kapacitu míst k sezení rozšiřuje ještě sousední Formanka, která je taktéž příjemným a pěkně udělaným prostorem, kde staré pivovarské reklamní cedule a další historické artefakty hezky zvelebují celou hospodu. I přes jasnou turistickou orientaci jsou ceny jídel ještě přijatelné (i když jen letmo shlédnutý výběr různých příloh v podobě smažených hranolek, kroket a dalších "českých specialit" zjevně nevybočuje z českého gastronomického průměru) a piva dá se říci i mírné. Bylo také do posledního místa obsazeno a tak jsem okusil jen jedno malé "kvasnicové" pivo na stojáka u výčepu a bohužel musím konstatovat, že neuvěřitelně kyselé, evidentně zkažené a nepoživatelné pivo navíc přímo v pivovarské restauraci, nelze označit jinak než slušně řečeno průšvih. Pokud je tento pivní zážitek zároveň prvním setkáním nějakého, např. japonského pivního turisty s českým pivem, musí svoji představu o vyhlášeném českém pivu předem vyčtenou z cestovního bedekru chtě nechtě přehodnotit.

Za zmínku stojí i stěna slávy na chodbě restaurace sestávající z různých diplomů a ocenění místního piva z různých soutěží převážně druhé poloviny 90.let (nejmladší diplom byl tedy z roku 2007 pro jedenáctku Petra Voka), které už bohužel ani u jednoho druhu piva nekorespondují s realitou.

Součástí budovy je i pivní obchod s lahvovým pivem a suvenýry, spojený s malou obyčejnou hospůdkou a venkovním posezením pro místní pivařskou obec a nelze nezmínit ani letní hospůdku (kiosek) vedle vjezdu do pivovaru určenou hlavně pro vodáky splouvající s pivovarem sousedící Vltavu.

Nemyslím si, že bych měl při podobných výletech v terénu nějaké přehnané nároky na kvalitu piva, časté drobné pivní vady na kráse v hospůdkách s malou výtočí dokážu i velkoryse přehlédnout, ale v tomto případě se mi při pohledu na okolní vodáky vesele si pochutnávající bez nějakých viditelných rozpaků (rozpaky budila spíše podávaná supermarketová čínská nudlová polévka) na místním světlém i tmavém pivu, opět potvrdilo, že běžný český pivař vypije opravdu vše, hlavně když je to za nižší cenu a já jsem asi opravdu náročný a příliš kritický zákazník. S malým, tmavým a sladkokyselým Eggenbergem s příchutí sacharinu jsem se nakonec také popral, ale přiznávám, že menší problém to byl.

Ještě před ochutnáním točeného piva jsem zakoupil neprozřetelně i vzorky lahvového piva, ze kterých se později při dostatečném podchlazení dobrá půlka vypít dala, ale ani jedno pivo ze sortimentu jsem nedokázal dopít do dna, neb jakási zeleninová a svíravá (pasterizační?) pachuť v pivu mi povětšinou nepřináší chuťový požitek, ale pálení žáhy.

Průzkumu hospůdek ale předcházela samotná prohlídka pivovaru (konající se pro veřejnost denně v 11.00), na kterém následky ničivé povodně ze srpna 2002 nejsou už vůbec patrné. Za to jak se dokázali s následky rozběsněné Vltavy krumlovští pivovarníci vypořádat zaslouší obdiv. Až 3 metry vody na dolním pivovarském dvoře, zatopené sklepy, stáčírny a další veškeré technologie nebo až 4500 uplavaných sudů (některé byly prý pochytané až ve vzdáleném Týně nad Vltavou!), to vše mohlo znamenat i konec pivovaru.

Prohlídka pivovaru se sympatickou a výřečnou slečnou průvodkyní je zaměřena na laickou veřejnost, obsáhne stručnou historii pivovaru, několik až naivně úsměvných historek a pověstí, opravdu jen obecné a až zavádějící informace o výrobě piva, ale návštěvníkovi bažícímu po nějakých konkrétnějších informacích o pivovaru, kromě shlédnutí technologie mnoho nepřinese.

V pivovarské sladovně se nesladuje už od konce 60.let, tudíž se slad kupuje z obchodních sladoven, používají se klasické chmelové granule i extrakt a voda z historické studny na nádvoří pivovaru. V historické, uvnitř lehce omšelé čtyřnádobové varně (kotle a kádě jsou novější z 60.let) se vaří klasicky na stupnovitost várky po 300 hl a počet várek se odvíjí podle sezonní poptávky, tudíž se v zimě třeba 14 dní nevaří, což občas vyvolává spekulace o konci pivovaru. Hlavní kvašení probíhá v CK tancích (stejně jako např. v Budvaru) vpasovaných už začátkem 90.let do budovy bývalých chladících štoků. Vysoké tanky tak navenek nenarušují historický a Unescem chráněný objekt pivovaru. Dokvašování potom probíhá klasicky v ležáckém sklepě a pivo je před stáčením průtokově pasterováno. Otevřená spilka se prý používá už jen při objednávce "kvasnicového piva", což ale evidentně probíhá jen opravdu vyjímečně. Pivovar tak využívá zhruba jen čtvrtinu své celkové výrobní kapacity.

Vaří se světlá desítka, jedenáctka Petr Vok, světlý 12% ležák a tmavý ležák. Do (nejen českých) diskontů potom putuje i lehčí pivo (osmička?) Kristián.

Otázka, co je hlavní příčinou současné špatné chuti a kvality piva, zůstala nakonec nezodpovězena. Je to nějaká chyba v technologii, neprofesionalita sládka, používání méně kvalitních surovin či špatná voda? Těžko soudit, ale nejspíš kombinace všeho dohromady.

Je velká škoda, že právě v Českém Krumlově, po Praze turisticky nejvíce navštěvovaném českém městě, je to aktuálně s pivovarem, respektive místním pivem tak špatné, protože právě turisté objevující mimo jiné i české pivo, pěkné hospody, město i okolí, to vše přímo vybízí k tomu, aby i pivo Eggenberg bylo znovu nejen příjemným zážitkem ale i dobrým reprezentantem českého pivovarnictví. Nezbývá tedy než doufat, že dojde u majitelů a pana sládka k nějakému osvícení a čas kdy tomu tak bude ještě nastane, protože úplného konce pivovaru jako takového by byla opravdu škoda.

Při prohlídce centra města je důležitým a pro staromilce povinným zastavením hospůdka Na louži v Kájovské ulici poblíž bývalého měštanského pivovaru, který byl uzavřen v roce 1949 a v současné době slouží jako galerie moderního umění a ateliery umělců.

Hospůdka, která je součástí malého hotelu, je po rekonstrukci z roku 1992 milou replikou prvorepublikové, dřevem obložené a tradičně vypadající hospody, kde je hezký interiér doplněn i klavírem nebo množstvím starých, smaltovaných reklamních cedulí na které je příjemné pokoukání. Sympatický je i zdravý patriotismus majitelů, projevující se dlouholetou náklonností k místnímu pivu a jeho nepřetržité čepování i přes to, že by si aktuálně zasloužilo na čepu vystřídat. Troufl jsem si také jen na malý ležák, který jsem nakonec zvládl i dopít, ale stejně jako v pivovaru to úplně snadné nebylo. Hosté v zaplněné hospodě ale opět nejevili nad místním pivem známky nespokojenosti, takže jsem asi opravdu zmlsaný a moc náročný kritik. Nevím.

 http://www.nalouzi.cz

http://www.eggenberg.cz