Pivní Obzor

Z Belvederu do Hoštic

DOMÁCÍNa letošní den otevřených dveří pivovaru v Protivíně jsem nemířil cíleně, ale když už jsem jel náhodou s kolem kolem, zastavil jsem se krátce na jedno v pivovarské hospůdce, kterou mám rád.

　

Oním podnikem je pivovarská zahradní restaurace Belveder, která jako jedna z mála původních pivovarských výletních podniků funguje dodnes a připomíná zároveň podobné a hojně rozšířené výletní Kellery v bavorských Francích.

Kde může být také v létě lepší posezení s pivem, než v příjemné zahradní restauraci ve stínu korun mohutných stromů, i když k úplné idylce chybělo v tomto případě jediné a to věc důležitá - normální půllitr. Ne, nevedu svatou válku proti plastovým kelímkům, které na některých přelidněných akcích (např. rockových festivalech) mají i z důvodu bezpečnosti svoje místo. Opravdu ale nevím, jaký je důvod absence skla na pivovarských slavnostech, respektive v pivovarské restauraci, kde se v poklidu sedí a popíjí.

K přiblížení se ke zmíněným bavorských Kellerům, potažmo tamní pivní kultuře schází protivínským pivovarníkům (a nejen jim) ještě bohužel notný kus cesty. Proč se na pivovarské slavnosti přímo v pivovaru čepoval (byť firemně spřízněný) hlinecký 12% Rychtář na úkor vlastního piva se už raději nesnažím rozklíčovávat.

V nabídce místního piva tedy byla jen desítka, filtrovaná a nefiltrovaná jedenáctka a možná i čtrnáctka, kterou jsem ale na čepu nezaznamenal. V brzkém odpoledni bylo už dávno po exkurzích a tak jsem zvolil osvěžení jedním nefiltrovaným 11% světlým Platanem, který narozdíl od lahvové běžné produkce nebyl špatný a vcelku potěšil, ale od verze odzkoušené na stejné akci před 2 roky sestoupil chuťově bohužel o velký stupínek níž. Totéž se dá říci i o světlé 14% Prácheňské Perle, kterou jsem zakoupil na domácí ukojení v pivní prodejně u brány. Průměr který neurazí, ale bohužel ani příliš nenadchne.

Přesto ale návštěva Belvederu (v letní sezonně otevřeného každý den od 15 hodin kromě neděle, kdy se čepuje už od 14.00) stojí za to, protože atmosféru tohle místo rozhodně má a mimo pivní slavnosti mají snad místní pivaři i šanci poznat jak vypadá pivní půllitr ze skla. Tedy alespoň doufám.

Proběhlo tedy jen jediné pivo v kelímku, neboť sklo na zálohu nebylo, kupovat na každé akci půllitr nehodlám neb nejsem sběratelem sklenic a vozit sebou na cyklovyjížďky vlastní sklenici také není věcí nejpraktičtější.

Minul jsem místní, navenek pěkné vlakové nádraží s poněkud standardně drsnější nádražní restaurací nabízející jedenáctku a čtrnáctku Platana, kde jsem měl úmysl zakoupit jedno pivo ve skle. Jakýsi hlasitý Trash metal linoucí se z oken mne od bohulibého záměru odradil, protože od doby kdy mi bylo 16 let a tento styl muziky jsem vyhledával uběhlo už přeci jen mnoho času a tak jsem se vydal nivou klidně se linoucí Blanice k Putimi, kde jsem tušil taktéž přítomnost nějakého restauračního podniku a pěknou hospůdku jsem nakonec i potkal.

Ne tedy ošklivou socialistickou ratejnu U Cimbury s Gambrinusem na čepu, ale malou hospodu u starého pivovaru poblíž stále stojícího domku, který si (jak značila cedule u dveří) zahrál v 50. letech minulého století v nejslavnější filmové verzi Švejka četnickou stanici.

Na oné putimské hospůdce je největší devizou malá terasa s utěšeným výhledem na splav Blanice a i přítomnost regionálního (i když momentálně jen průměrného) Platana potěší.

Projel jsem obcí Kestřany, kde se region protivínského Platana mění na Region strakonického piva. Větším magnetem než místní nepěkná hospoda jsou 2 sousedící středověké tvrze, které konečně prochází rekonstrukcí narozdíl od zámečku, který chátrá dál a jemuž není dobrým sousedem opuštěný objekt jakéhosi zčásti i nedostavěného a nevzhledného, předimenzovaného hotelu.

Obcí Štěkeň jsem už jen prosvištěl jako podzimní vítr, ale přítomnost hospody s vývěsním štítem Dudáka jsem stačil zaregistrovat.

Cílem byla obec jiná a to nedaleké Hoštice u Volyně, které asi není třeba představovat. Není to jen hrob country barda Michala Tučného, který se stal pro jeho fandy poutním místem, ale především díky dějišti notoricky známých komedií režiséra Trošky - Slunce, seno.... se dříve nenápadná vesnice stala doslova kultovním místem. Kdybych to neviděl neuvěřím, ale je to tak. I ve všední sobotu mimo nějakou oficiální akci (kterých se nekoná v Hošicích během sezony zrovna málo, např. i oslavy MDŽ či prvomájový průvod) přijíždějí co chvíli nějací poutníci a před místními "jezeďáky" je nutno smeknout, protože z oné filmové trilogie dokázali vytěžit maximum a i tak agilní předseda JZD jakým byl onehdy František Čuba z JZD Slušovice by před hoštickými jezeďáky zbledl závistí.

I když mi mnohokrát viděné a slyšené vtípky z onoho filmu normálně už tak vtipné nepřijdou, přímo v Hošticích zasazené do místních současných reálií dostávají nový a trochu absurdní nádech, který mám rád a rozhodně pobaví.

Je možné tak posedět či se ubytovat na novém ranči Šimona Pláničky, svézt se autobusem Zemákem, kterým brázdil Miloš Zeman svého času v předvolební kampani kraje české i moravské, projít se družstevní kolonádou, v místním kravíně shlédnout nějakou hudebně zábavnou produkci, nebo projít celé ono slavné JZD za 1 hoštické konvertibilní Euro, které je v aktuálním kurzu za 25,-Kč.

Bába Kelišová už se nemusí propadat do Západního Německa, neboť JZD Hoštice se západními němci navázalo družbu a v obci Schmidgaden v kraji Horní Falc nedaleko českých hranic vznikla hoštická hospoda s českou kuchyní a strakonickým pivem na čepu. Jak si povede v současnosti bohužel průměrný Dudák v tamní pivní konkurenci těžko předjímat, ale počin je to rozhodně více než sympatický. Přiznám se, že když mi tato informace přišla do emailu formou tiskové zprávy, tak jsem si v první chvíli myslel něco o podařeném žertíku. Co může být koneckonců větším důkazem současné otevřené Evropy, než hospoda jezeďáků z malé české pošumavské vesnice provozovaná v zemi, která byla ještě před 20 lety třídním nepřítelem za neprostupným ostnatým drátem. Tomu co je dnes realitou, by v té době nevěřil ani ten nejerudovanější prognostik.

Aby bylo vzájemné družbě učiněno zadost, tak je naopak na hoštickém ranči prodávané bavorské lahvové pšeničné pivo za příznivých 30,-Kč, konkrétně značka Jura weizen malého pivovárku Plank z vesnice Wiefelsdorf. Osvěžující pivo, které chuťově patří i na tamní poměry ve své kategorii rozhodně k tomu lepšímu. Na čepu je pivo strakonické, které ale opět musím ač nerad ohodnotit jen jako průměr. V čem jen ti soudruzi v jihočeských pivovarech dělají poslední dobou chybu.....

Vypít se ale bez problémů dalo, což se nedalo říci o pivu téže značky, které je na čepu v druhé hoštické hospodě na opačném konci vesnice (kde je na soutoči s prodávanějším Gambrinusem) a které bylo v době mé návštěvy už nakyslé nejspíš dílem nízké výtoče i při zaplněném lokále. Výletníci z různých koutů republiky dávají očividně přednost známému pivnímu standardu z TV reklamy před neznámým regionálním pivem a tak byl Dudák dávno za zenitem.  Hospoda je to ale pěkná i s letní venkovní terasou a opět s mnoha odkazy na ony filmové komedie.

Hoštice mě tedy až na nepříjemnost s nakyslým Dudákem příjemně překvapily hlavně  smyslem pro recesi, humor a i celkovým nadhledem, protože z Hoštic mohl být klidně i nějaký laciný disneyland. Kdysi dávno putovali poutníci do poutních míst k obrázkům všemohoucích svatých a v dnešní postmoderní době poutníci putují do vesnice - dějiště filmu. I já se zase někdy rád zastavím až budu mít opět cestu kolem.

http://www.sluncesenojzd.eu/

http://www.hostickahospoda.cz