Pivní Obzor

Západočeský pivní svéráz

DOMÁCÍSe dvěma pivovárky ze západu čech, které patří jednoznačně do kategorie Pivní svéráz, jsem se dlouho míjel a až letošní expediční cesta napravila tento pivní rest.

Jak byla rychlá domluva se známým pivomilcem Pavlem, tak byla rychlá i cesta na západ a po ubytování v trochu zvláštním, ale velmi levném kempu Sasanka na dohled Karlových Varů, jsme se vydali kolmo podél Ohře k pramenům. Naše cesta nesměřovala k Vřídlu, ale ke skromnému pivnímu pramenu ve Velichově.

Minuli jsme kdysi známé lázně Kyselka, jejichž stav je hořkou vizitkou zpackané privatizace a jejichž tragická současnost je bohužel lhostejná i místní velkofirmě Mattoni. Heinrich Mattoni kdysi chápal, že když si z tohoto místa bere "obyčejnou vodu" a vydělává na ní, musí do onoho místa i mnohé vracet a tak Kyselka jen kvetla. Velevážený pan Pasquale jakožto současný majitel Mattonky bohužel raději investuje do paláců na pražské Malé Straně a sponzoruje vše možné i nemožné, ale osud místa odkud jen snadno bere a draze prodává vodu, která podobně jako zaneřáděný Ottův pramen vytéká sama ze země, je mu naprosto lhostejný a nejraději by vše srovnal se zemí, stejně jako měl v plánu zbourat starou a památkově hodnotnou mattoniho stáčírnu, která dnes chátrá ve stínu mohutné moderní haly.

Předraženým produktům (které jsou ve většině případů navíc dražší než mnohem nákladněji vyráběné pivo) této firmy, která je dnes s požehnáním antimonopolního úřadu ve svém oboru prakticky monopolem, se tak osobně už jen z těchto důvodů snažím vyhýbat, i když vyhnout se jejich všudypřítomnosti není vždy snadné.

Konec ale hořkého rozjímání, když "jedno" hořké nás ještě čekalo ve Velichově.

V areálu někdejšího zámeckého hospodářského dvora se dnes nachází hasičárna, naproti restaurace U lípy a právě i hospoda U mexického zálivu s pěkným, bytelným venkovním sezením. Pan Novák coby majitel zrovna s kolegou vyráběl novou reklamní ceduli a odstraňoval vývěsní štít Gambrinusu, který už stejně ustoupil ve výčepu místnímu moku a jako by nás už očekával, i když jsme rozhodně nahlášeni předem nebyli. Na různé pivní nadšence už je evidentně navyklý a tak na dotaz možnosti prohlídky pivovárku bylo odpovědí  okamžité pozvání dovniř, kterého využilo i několik přísedících. Předtím ještě proběhlo seznámení s jednou místní světlou dvanáctkou, která byla ale pro nás oba zklamáním. Pivo nebylo ve stavu vyloženě zkaženém či nepitelném, ale něco mu prostě chybělo a nebylo to ono. Jestli to bylo tím, že je v současné době vařené z důvodu výrazné úspory elektrické energie v hrnci na plotně namísto ve fortelné varničce nedokážu odhadnout. Uznání ode mne pan Novák ale zaslouží za to, že hodlá už brzy začít svoje pivo ručně stáčet do patentních lahví namísto petek.

Pan Novák se svojí mnohaletou praxí vařiče piva v už bývalém karlovarském pivovaru svoje řemeslo určitě ovládá a tak bude příčina problematické chuti piva právě asi v ne úplně ideálním stavu technologie a celkové čistoty, se kterou to bude v celkovém svérázném bordýlku také zjevně mnohdy na štíru. Prošli jsme pivovárkem domácí výroby, ve kterém se vaří ročně nějakých 120hl piva konzumovaného pouze v přilehlé hospodě. Jezdit s pivem po pivních akcích kde razí heslo - čím více pivovárků tím lépe, se mu už moc nechce, protože se to jednoduše s důvodu minimálního prodeje piva finančně nevyplatí. V ušmudlané čtyřkové hospodě, která mě osobně tedy ničím nezaujala (i když mám podobné lokály rád, pokud jsou tedy něčím zajímavé či výrazné) jsme objednali ještě jedno pivo a nahlédli díky ochotě a laskavosti pana domácího i naproti přes dvůr do sklepů původního velichovského pivovaru, který fungoval ještě začátkem 20. století. V baterii vyřazených dřevěných sudů z Becherovky by prý mělo jednou zrát i pivo, ale osobně si to v praxi moc nedokážu představit.

Zašli jsme si ještě pro porovnání pivní chuti na jeden Chodovar do sousední (normální, ale už na první pohled o poznání lepší než Mexický záliv) restaurace U lípy s tradicí od dob rakouské monarchie, která byla okupována i početnou skupinou vodáků. Museli jsme uznat, že přítomný Chodovar 11% byl opravdu o více než jeden stupeň lepší a pitelnější než Forman a kde i hospodská zahrada s krbem byla k posezení příjemnější.

Jako svébytný svéráz pivního lovu lze ale velichovský pivovárek jen doporučit.

Nebylo všem pivním činům toho dne ale konec a to hlavní mělo teprve přijít po přesunu podkrušnohorskou krajinou do Velkého Rybníka, nacházejícího se u velkého rybníka s průzračně čistou vodou a pro pivovárek konkurenční hospodou na pláži s pivem z Malého Rohozce na přítoči.

Cílem nebylo samozřejmě nic jiného než už na první pohled příjemná, světlým dřevem obložená restaurace s pivovárkem, který lze nazvat opravdu domácím, neboť varna je jak se později ukázalo v místnosti, přípomínající velký obývák. Paní domácí mne na úvod trochu pokárala za focení bez svolení, ale nakonec nás po celou dlouhou dobu našeho "rybaření" ochotně zásobila prakticky celým sortimentem místního piva a domácí chutnou krmí.

I pan Vorel jakožto sládek a "holka pro všechno" v pivovárku v jednom, nás i přes svou zaneprázdněnost stáčením petek provedl ochotně pivovárkem, který je svého druhu raritou, počínaje 100 litrovou varničkou, spilkou z plastových barelů a ležáckým minisklepem plným malých tančíků svařených vždy ze dvou kegů. Měl by to pan sládek s nějakým kapacitně větším zařízením asi mnohem jednoduší, protože vařit ročně přes 300 hl piva na tomto miniobjemovém zařízení není nic jiného než prakticky každodenní zápřah a řehole nejen s vařením, ale i ručním pracným čištěním mnoha maličkých nádob. To už musí člověka evidentně bavit a musí být do toho zapáleným fandou.

V době naší návštěvy bylo na čepu hned několik druhů vlastního piva jako např. světlá 10% a 12% , tmavá 12%, polotmavá13%,  výrazně hořký puškvorcový speciál či pšeničné pivo (snad si to pamatuji správně...), příčemž speciály se různě obměňují. V rozhovoru se pan Vorel zmiňoval například i o chystaném vaření Altbieru (svrchně kvašené pivo vařené v okolí německého Düsseldorfu). Patřičné suroviny na speciální piva (kvasnice, slady i chmel) si nechává zasílat ze specializovaných zásilkových obchodů a na vaření českých ležáků využívá suroviny z černohorského pivovaru odkud je v hospodě i nealkoholické pivo a lahvové limonády. Na hospodě je ještě i vývěsní štít poličského piva, ale to už se prý pro přílišnou sladkost netočí. Prakticky vše ze sortimentu místního piva jsme ochutnali a ani na jediném pivu neshledali chybičku. Vše velmi chutné, pitelné, originální a v rámci českého pivovarnictví výrazně nadstandardní.

Při potulkách tímto krajem tedy rozhodně povinná zastávka pro každého příznivce dobrého piva.

Druhý den po projížďce krajem musela ostatně ještě následovat pro mne jako neřidiče  dopitná zbylých druhů piva (a nákup mnou neoblíbených petek u kolegy řidiče, když jsem se zrovna nedíval...), protože na jeden zátah není lehké vše ochutnat obzvlášť v případech, kdy si některé druhy zmíněných dobrot vyžadují opakování.

　

http://www.pivohastrman.cz/