Detail článku
Podkrkonošským podzimem
DOMÁCÍPrvní říjnový víkend prosluněný počasím babího léta byl nepochybně bohatý na události.
Zatímco většina přátel z okruhu Pivního obzoru zamířila do Bavor, já se synkem jsme zvolili prohlídku novopackého pivovaru a malý výlet po zaniklých i činných pivovarech v okolí. Exkurze v pivovaru Nová Paka začínají v 10 hodin, na místo dorážíme na čas. Kde jsou ostatní návštěvníci?
Nádherně komorní atmosféra umožňuje vychutnat si prohlídku pivovaru se vším všudy, provází nás mladá paní či slečna, ovšem velmi fundovaně hovořící o všech procesech výroby piva (a neměla to jen naučené, odpovídala i na mnoho zvídavých dotazů). Začínáme na sladovně, náduvníky, humna, na hvozd prohlídka nevede. Sladování se kvůli teplému letnímu počasí zahajuje v Nové pace až koncem října, takže nevidíme nastřené hromady, avšak zato se můžeme po humnech neomezeně pohybovat. Je dobře, že se novopačtí drží tradice, jejich pivo tak dostává zcela osobitou chuť po vlastním sladu. Další naše kroky vedou na varnu, kde v předsálí nacházíme ještě poměrně novou restauračku fungující pro firemní či privátní akce a také taneční parket, který je též hojně místními využíván. Pak už se objevuje nablýskaná dvounádobová varna a scezovací korýtko, vše v tradiční mědi.
Na spilky je již exkurzím vstup zakázán, jak vysvětluje slečna průvodkyně, hlavně kvůli německým či ruským turistům, kteří občas něco vhodí do kvasných kádí, zkrátka barbaři, co k tomu dodat. Následuje prohlídka sklepů, kde je pro nás nachystána malá degustace kvasničáku přímo z tanku (jó řidič, ten těžkou práci má), takže ochutnává hlavně synek. Nakonec vycházíme ze sklepů po nádherném pískovcovém schodišti ke stáčírnám a pomalu tak prohlídka končí. Pivovar před několika lety bojující o holé přežití vystavuje dnes asi 50 000 hl ročně, exportuje do mnoha zemí a vypadá to, že novopačtí mají slibně nakročeno. Je zde vidět třeba i postupná revitalizace fasád, jen tak dál. Pivovar také funguje coby stáčírna smíchovského pivovaru do PET lahví a do pětilitrových soudků, náklady na transport piva a obalů asi manažerům z Inbevu připadají směšné, ale dost vysvětlují přemrštěné ceny za mini soudky. Spilka se však nakonec díky vstřícnosti pana sládka pro mě otevře, abych ji mohl nafotit, za což mu patří ještě jedno dodatečné poděkování.
Bez zajímavosti jistě není jméno zdejšího sládka. Pan Klazar podle svých slov nemá nic společného se slavným pivovarským rodem Klazarů působících právě v okolí (namátkou Čistá, Miletín, Dvůr Králové). Posilněni vynikající maxiklobásou ze stánku vyrážíme na další místa. První na řadě je Čistá a bohužel, zvěsti o bourání tamního pivovárku byly pravdivé. Z původního knížecího Rohanského pivovaru zbylo jen torzo a pivovarský rybník (před asi deseti lety fungovala v objektu pivovaru pila nebo sklad dřeva, co si tak ze své chatrné paměti vybavuji).
Dalším naším cílem je město Vrchlabí, kde nacházíme naštěstí dosud nezbořený akciový pivovar. Developerské společnosti na podzim loňského roku vyschly zdroje financí, takže pivovar tu je, ale jeho další osud je nejistý. Na mnoha místech spadaná střecha či chybějící okna dávají tušit začátek chátrání objektu. Jakmile se naruší statika, bude jeho osud definitivně zpečetěn.
Na okraji města potom spí i mikropivovárek (ve stadiu přestavby technologie, nevaří), kde je možné zakoupit i místní mok s sebou (avšak slečna v obchůdku mi sdělila, že se vaří v někde Praze), bohužel jak světlý tak tmavý speciál se později ukázaly jako nepitelné (zcela zkyslé) a putovaly do odpadu.
Se značnně podivnými dojmy opouštíme Vrchláb, jedeme na Horní Brannou navštívit hraběcí Harrachovský pivovar. Snad jsme jeho polohu určili, dnešní Zámecká restaurace by snad mohla být tím správným místem (avšak nikým nepotvrzeným, pamětníka aby tu člověk pohledal). Pod podloubím protilehlého traktu zámku jsou ukryty staré sklepy, kde dozrával zdejší proslulý sýr, gastronomická lahůdka první velikosti nenávratně odvátá časem (podobný osud měly třeba šumavské Nalžovy), takže snad to mohly původně být i sklepy pivovarské. Do Jilemnice je to coby kamenem dohodil, starý a nový pivovar těsně při sobě stojící a s krásnými sklepy, bohužel oba nepřístupné, starý pivovar (pozdější sladovna) se citlivě renovuje, takže dobrá zpráva i pro hraběte Harracha, bývalého majitele zdejšího panství. Krátící se dny nepřejí dlouhým výletům a focení, takže se pomalu obracíme a další pivovary v Podkrkonoší si necháme třeba na příště a vyrážíme za posledním cílem dne - do Dětenic. Známá středověká knajpa se svérázným chováním personálu a hlavně samotný pivovar, to jsou spolu se zámkem největší atrakce Dětenic.
Vzpomínám na pivovárek v době před rekonstrukcí a musím uznat, že se současným majitelům oprava zdařila. Díky masívní reklamě jsou Dětenice turistickým cílem mnoha zahraničních cestovek. Prohlídky se o víkendech konají v každou celou, zájem byl značný a skoro jsme se všichni dovnitř ani nevešli. Výklad paní či slečny byl spíš veselý než odborný, ale budiž, sem to prostě patří. Dokonce se smáli i Poláci. Na ječné půdě je instalována výstavka řemesel, nejen pivovarnictví či sladovnictví, ale i bednářství s četnými nástroji, o patro níž chmelařství a laboratoř i šmajchlkabinet zdejšího sládka připomínající tak trochu slavné Muzeum peří z filmu o velkém Járovi, jen ten nedokouřený doutník chyběl. Ve spodní části si návštěvníci mohou projít varničku, úplně vespod pak miniprohlídka končí u spilky a sklepa (vše je za sklem). Sympaticky působí zejména dřevěné kvasné nádoby na spilce. Celkově vzato se sobotní výlet vydařil, dojmů načerpáno mnoho, doporučuji zejména Novou Paku a Dětenice, obé stojí za vidění.
P.S. Novopacké vzorky v místní pivovarské prodejničce zakoupené nemají chybu.
Text a foto: Honza Pechánek
Informace k článku
Více z kategorie DOMÁCÍ