Pivní Obzor

Pivní Krušnohoří podruhé

ZAHRANIČNÍSmířen s tím, že okamžik, kdy řekne zima své poslední sbohem ještě zdaleka není na dohled a čas nějakých těch delších pivních výprav není ještě na pořadu dne, nezbývá než zavzpomínat na dobu horkého léta, kdy nebyla o pivně poznávací povyražení nouze.

Úvodní část pivního tažení Krušnohořím už zde byla vzpomenuta a tak nezbývá než dokončit rest a vykřičet do světa i dojmy zbývající.

Městečko Zwönitz na půl cesty mezi českou hranicí a saským Chemnitzem (pro pamětníky Karl-Marx-Stadtem) se může pochlubit nejen náměstím příkladně opravených hrázděných domů či papírenským muzeem, ale i restauračním pivovarem, který za pozornost rozhodně stojí.

Restaurace v selském stylu s blýskající se 10 hektolitrovou měděnou varnou a partou sympatických slečen za výčepem, byla na jižní výpadovce z města založena v roce 1997 a konkrétně stinná pivní zahrádka mně po celodenním, více než 100 kilometrovém kočírování osedlaného bajka poskytla vytoužený pivní azyl. Nosným produktem místní varny je samozřejmě Pils v nefiltrované podobě, kterého jsem si hned zařadil do horního žebříčku saských piv a nebylo to rozhodně jen akutní potřebou tekutin. Z lahve později velmi potěšil i Schwarzbier, který svojí nahořklou, lehce stoutovskou suchostí dostál danému stylu. V době mé návštěvy zrovna došel avizovaný Rauchbier a na lepivá, ovocnou trestí ochucená piva, která už si získávají oblibu i tady, už jaksi nebyla chuť a tak došlo následně k repríze Pilsu. Za zmínku stojí i to, že tento pivovárek s ročním výstavem do 1000 hektolitrů nenabízí pivo jen v dárkových patentních lahvích, ale disponuje i automatickou stáčecí linkou na NRW lahve, čehož jsem samozřejmě využil a 2 lahvové exempláře zakoupil. Pivní PET lahve jsou zde opravdu neznámým úkazem z jiné galaxie.

Následné mlhavé ráno jsem z nepříliš pivně zajímavé Horní Blatné zamířil přes příhraniční Potůčky, které mohou sloužit jako typická ukázka asijského slumu bez nutnosti mezikontinentálního cestování a Johangeorgenstadt, kde celé historické centrum městečka kromě kostela padlo za oběť socialistickým uranodobyvatelům, na nejvyšší kopec v okolí Auersberg, kde stará kamenná rozhledna poskytuje krásný rozhled po malebném a zeleném Rudohoří, které je nahony vzdálené přetrvávající představě zničené horské krajiny. Restaurace na vrcholu byla ještě uzavřena a tak jsem zahájil sestup hlubokým lesem abych minul půvabnou hospodu Riesenberger häuser na mýtince. Po chvilce váhání zda na jedno spočinout, jsem nakonec s vědomím, že se do tohoto místa musím někdy vrátit zamířil do městečka Erlabrunn. Zdejší hotel ukrývá restaurační pivovar, ale byl jsem zde moc brzy, hodina čekání do otevření se jevila ztraceným časem, protože dlouhá cesta byla ještě přede mnou. Hluboké okolní lesy kde není o výletní hospůdky nouze, ale stojí za bližší průzkum, tak snad někdy příště a detailněji.

Po projetí městem Schwarzenberg a městečka Pöhla, kde místní, stále stojící pivovar už před lety nadobro dovařil, jsem konečně dospěl k místu s očekávaným točeným pivem. V malém, rodinném pivovaru Fiedler ve vesnici Oberscheibe, založeném v roce 1813, právě probíhal den otevřených dveří s merendou na dvoře, čili více než pádný důvod k delšímu zastavení. Malý pivovar s ročním výstavem cca 13000 hl piva, se nachází na místě pivovaru původního, v roce 1999 byl celkově modernizován, přičemž byla zachována klasická oddělená výroba v podobě spilky a ležáckého sklepa. Sortiment čítá pochopitelně hlavně Pils, dále pak světlý Export, Dunkel, nefiltrovaný světlý Landbier, Bock, či sezonní Festbier. Po exkurzi pivovarem, kde se i na lahvovně úderničilo slavnosti neslavnosti, došlo na dvorku k točenému Pilsu z mobilního výčepu ve starém Wolksvagenu a i z výčepu u lahvovny. Po pozdějším ochutnání celého sortimentu v zakoupených lahvích lze místní chutná piva doporučit, i když o nějakou chuťovou extratřídu hodnou pivní bedny se nejednalo. Čili slušný nadprůměr, což se ale rozhodně počítá. Za zvuku místní dechovky a se zálohovaným půllitrem v ruce, jsem mohl v duchu opět a pokolikáté už jen s povzdechem konstatovat, že i přes Schengen, hranice mezi normální pivní kulturou a naší pseudopivní kulturou stále trvá. Jak jinak si vysvětlit fakt, že i v malém pivovaru v saském pohraničí neznají petky, stáčí veškerá piva do NRW lahví a na pivní slavnosti čepují namísto do kelímků do skla, které umývají v automatické myčce (která je koneckonců v těchto krajích součástí každé venkovní pivní akce). Je na tom opravdu malý pivovárek v německém pohraničí ekonomicky o tolik lépe než běžný, středně velký český pivovar či prosperující minipivovar? Nebo u našich pivovarů nechybí ani tak peníze jako spíš vůle něco změnit? No ale konec asi zbytečných úvah a zpět k cestě, na které se tedy po zastávce ve zmíněném pivovaru už ale nakonec nic moc pivně zajímavého nestalo.

V sousedním městečku Scheibenberg je bývalý pivovar důkazem koncentrace pivovarnictví i ve zdejších krajích a já jsem kopírujíc lesní železnici stočil směr cesty kolem vodní elektrárny, která si stejně jako v jesenických Dlouhých Stráních ukousla vrcholek kopce, zpět k domovině.

Supící parní vlak mířil až do Oberwiesenthalu pod nejvyšší krušnohorské vrcholky, ale já uhnul doleva kolem hraničního patníku do Českých Hamrů. Není asi těžké uhodnout jaké že pivo přivítá člověka v prvních hospodách za hranicí. Ano, důvěrně známé vývěsní štíty plzeňské produkce dnes slouží při absenci hraničních závor a kontrol jako neklamný důkaz návratu na půdu naší domoviny. Jediný ostrůvek pivní jinakosti jsem po cestě ještě objevil v jinak trochu šedivém a posmutnělém městečku Kovářská v podobě humpoleckého Bernarda na čepu malé hospody, který rozhodně nezklamal. Po zaslouženém, dlouhém sjezdu z náhorní plošiny přišel k chuti i stále velmi dobrý Lounský ležák v nádražní hospodě v Klášteřci nad Ohří, kde jsem nakonec i ukončil krušnohorskou anabázi.

.　

http://www.brauerei-zwoenitz.de/

http://www.brauerei-fiedler.de/

http://www.hotel-alte-schleiferei.de/