Pivní Obzor

Lesní pivní expedice

ZAHRANIČNÍKdyž už mne někdy chytne toulavá nálada a touha aspoň na chvíli zmizet z ruchu velkoměsta, stranou od davů lidí a nejlépe i mobilního signálu, tak cesty směřují někam do pustin neobydlených.

Právě Český les se svou minimální zalidněností k takové očistné tůře přímo vybízí i díky tomu, že po překonání hraničních kopečků se dá navštívit i sousední pivní království bavorské, kde mohu nakonec lépe ukojit i své pivně objevitelské choutky, neboť doby, kdy mého skorojmenovce Máchu zdržovaly na potulkách českou krajinou mnohé pivovary už jsou dávno prehistorií a dnes by si v mnoha českých oblastech člověk dříve údy uondal než by dosáhl kýženého pivního cíle.

Při brzkém ranním vylodění ve Stříbře bych v pivovaru U Rybiček jen těžko pochodil a tak jsem zamířil rovnou západním směrem k městečku Kladruby, kde je dnes snad jedinou pivní oázou hospoda s Chodovarem, velký to rozdíl oproti dávné minulosti, kdy by se zde kdysi skorojmenovec zdržel díky hned dvěma pivovarům poněkud déle. Relativně velký zámecký (klášterní) pivovar dovařil za hospodářské krize 30. let století minulého a měštanský v roce 1945. Na jeho místě je dnes samoobsluha, ve které jsem doplnil zásoby na cestu do pohraničních pustin. V dalším městečku Bělá nad Radbuzou s nově opraveným náměstím jsem pivně zajímavého neobjevil zhola nic, i když zde se zdárně vařilo pivo až do do konce 50. let, kdy byl pivovar zrušen a brzy na to i bůhvíproč zbourán, snad aby dodnes jeho pozemek poskytoval prostor pro obecní pěstírnu kopřiv a náletových dřevin, či sloužil jako parkoviště autovraků.

To už jsem ale nabral stoupání lesem na krásnou náhorní planinu zvanou dnes Náměstí přírody, kde se až do poválečných let nacházela Pleš, aneb největší obec v širokém okolí. Ze cca 105 domů (včetně dvou kostelů, hostinců a několika mlýnů) zbyla po 40. leté éře rudých barbarů jen hájenka, ve které je dnes příjemná hospůdka a ruina původní restraurace Flor, která sloužila do 80. let jako rota pohraničníků. Působivé, ale pro život jistě těžké místo v bezmála 800 metrech nad mořem, je dnes domovem pasoucích se kraviček za jejichž dohledu jsem se na lavici před hostincem osvěžil dobrým, snad jen lehce kovově chutnajícím 11% Chodovarem. Obloha poněkud ztmavla což poněkud narušilo moje cestovní odhodlání, ale byl jsem již daleko na to se vracet zpět, tak jsem zamířil navzdory zdálky se valícímu dešti dál. Přímo za hraničním patníkem ve vesnici Friedrichshäng je dodnes funkčí hospoda (vedená dříve jistou Marií Ulbrichtovou, prý krásnou agentkou mnichovské centrály CIC přezdívanou Černá Máry), odkud mohli hosté i starousedlíci přes dvojitý plot po léta sledovat zánik sousední Pleše, kde si dali pivo v roce 1989 bavorští i čeští politici při stříhání drátů a kam v noci mířili nejodvážnější mazáci z řad pohraničníků po léta tajně na pivo, dokud se na to na rotě v roce 1974 nepřišlo objevením imperialistické tlačenky a amerických cigaret a nebyl z toho obrovský skandál řešený kontrarozvědkou (čerpáno z knihy Zdeňka Procházky - Putování po zaniklých místech Českého lesa).

Já si to namířil pod kopec do ospalého městečka Schönsee uprostřed lesů, kde sice není žádné jezero, ale jen vzorně upravené rybníky na jejichž břehu se v opraveném bývalém komunálním pivovaru nachází centrum česko-bavorského přátelství, vyvíjející různé bohulibé kulturní aktivity k vzájemnému národnostnímu smíření.

V městečku je i stále funkčí malý pivovar Haberl s ročním výstavem cca 5000 hl. piva nacházející se v uličce nad náměstím, ale na jeho produkci jsem neměl štěstí už onehdá v neděli při první návštěvě a ani tentokrát, neboť obsluha pivovarského skladu byla kdoví kde, místní market domovské pivo bohužel nenabízel a v pivovarské restauraci na náměstí zrovna začínala odpolední pauza. Paní výčepní neměla k prodeji nic jiného než jen lahvový světlý Hellesbier, čili ekvivalent naší desítky až jedenáctky, který stejně po domácí ochutnávce putoval díky své nepitelnosti do dřezu. Dám ale pivovaru ještě šanci, protože věřím, že další druhy čítající třeba Märzen, Festbier, Pils či Weissebier by mohli být lepším zážitkem.

Nad okolními kopečky vysely už těžké černé mraky přinášející vytrvalý déšť a tak jsem operativně stočil směr na severozápad, kde se počasí jevilo příhodnější a rozhodl se trochu neplánovaně dojet až k nejbližšímu, i když pořád vzdálenému vlakovému spoji do Weidenu.

Do nedalekého městečka Eslarn jsem už přijel na kole dostatečně promoklý a to byl i důvod k zastávce v hostinci místní Zoigl komuny, která patří k posledním 5 činným místům s touto hornofalckou pivní tradicí. Komunální pivovárek je na opačném konci městečka v Brennerstrasse, ale výčep piva práve probíhal zde v zaplněné hospodě pod dohledem rozesmáté a velmi sympatické mladé paní domácí, která byla přítomná i v domě mé první návštěvy před lety. Domácí stravu jsem tentokrát vynechal a věnoval se jen pitelnému, i když na můj vkus už možná příliš sladovému, jantarově zabarvenému ležáku odpovídajícímu zhruba naší dvanáctce. Již osušen jsem zamířil kolem již nefunkčního pivovaru Shlaffer (v malém městečku byli donedávna dokonce 3 pivovary) do ulice Ludwig-Müller k rodinnému pivovaru Bauriedl, který vaří ročně nějakých 3-4000 hektolitrů piva. Pivovar stále ještě nemá stejně jako celá řada okolních malých pivovarů díky jisté zatvrzelosti majitelů vůči moderním trendům webové stránky, pivovarská hospoda je již nadobro zavřená, ale pivo se stále vaří a to je podstatné. V pivovarské prodejně jsem zakoupil lahvový Weissebier, který aktuálně ve své kategorii a silné konkurenci obdržel zlatou medaili v respektované soutěži European beer star, chutný granátový Urtrunk s milou retroetiketou a taktéž velmi dobrý Festbier. Portfolio potom ještě doplňuje Helles, Pils a Schwarzbier.

Déšť konečně ustal a tak jsem dobře naladěn doputoval do dalšího městečka Moosbach, kde se opakoval nákup lahvového piva z místního pivovaru Sheuerer, který patří s ročním výstavem cca 20000 hl. piva v rámci svého okolí k těm větším. Piva jsou velmi rozšířená v marketech širokého okolí a i já už něco ochutnal, tudíž jsem tentokrát zakoupil jen velmi dobrý nefiltrovaný Kellerbier a Zoigl v patentních lahvích.

Malebnou a poklidnou krajinou jsem nadjel dálnici od Rozvadova a ocitl se na náměstí ve Vohenstraussu, kde přežívá poslední z místních pivovárků ve dvorní části nenápadné budovy na náměstí. Zde, v už snad stoleté archaické varně pivovaru Behringer se vaří pouze Weissebier. Ani ne 700 hl. ročního výstavu stačí pro pivovarskou stařičkou pěknou hospodu a pár věrných zákazníků. Já se uvelebil u stolu na malém pivovarském dvorku s pšeničným pivem čepovaným pro mne netradičně do kameninového džbánku s poklopem. Na jinak výborném pivu se mi přeci jen něco nezdálo a překvapení se konalo na dně džbánku v podobě plátku citronu s čímž jsem se setkal v Bavorsku vůbec poprvé. Můžu jen hádat zda je tento hlavně v Čechách hojně rozšířený nešvar (praktikovaný bůhvíproč např. i pivně studovanými odborníky v pražském Pivovarském domě), i ve Vohenstraussu místní tradicí, či jen výčepní nesprávně odhadla, že by neznámého upoceného cizince-cyklistu, mohl citron v pivu více osvěžit.

Dalších několik málo kilometrů v nohách a stojím na liduprázdné návsi vesnice Irchenrieth, přičemž zpoza kostela se ozívá podivný rachot a cinkot. Kdekdo by asi podivný zvuk nedokázal správně identifikovat, ale já mám jasno. Stáčírna lahví místního pivovárku Hösl, rachotící na půl vesnice!  Manželé kolem čtyřicítky i jejich synové kmitají v pátečním pozdním odpoledni kolem stařičké poloautomatické plnící linky svého pivovárku, který by mohl evidentně vařit i víc než 1350 hl. piva ročně, ale je velká konkurence a nám to k uživení stačí, říká mi od pohledu sympatická pohodářka - spolumajitelka, která si dala mezitím pauzu na cigárko. Přináší mi na dvorek z kanceláře židli, neb hospodu u pivovaru nemají a podává mi přímo od linky ještě mokrou patentní lahev s nenalepenou etiketou za 80 centů. Platím euro, což se mi i tak zdá za tak lahodné pivo levné a je mi z té domácké atmosféry a pivního svérázu najednou tak dobře. Sedím před pivovarem, usrkávám lahodné pivo (dle charakteru asi nefitrovaný Zoigl, ale zapomněl jsem se zeptat), o nohy, které si už od rána odšlapaly snad 100 km se mi tře pivovarská kočka domácí a je mi blaze. V duchu si vyčítám, že jsem tu školní výuku němčiny kdysi tak flákal a dodnes se stále nedonutil k tomu s tím trochu víc pohnout, protože teď by se tak hodila k většímu popovídání si a zároveň myslím na to, že sem se musím ještě někdy podívat, těmto pohodovým lidem nějaké to euro za pivo ponechat a skromně tím přispět k tomu, aby jejich malý pivovárek fungoval, neb podobných svébytných míst už v dnešní době moc není. Snad vydrží déle než do příštích švestek.

No nezbývalo než se rozloučit, zakoupit ještě jedno pivko na cestu a dojet ještě cca 20 km do cílového Weidenu, kde má domov malý pivovar Gambrinus, ale možná i díky zakletému názvu jde o piva spíše podprůměrná. Alespoň tedy ta (weissebier a helles), co jsem měl z jejich vcelku širokého portfolia možnost ochutnat. Na náměstí funguje ještě restaurační pivovárek Brauwirt, který je vcelku doporučeníhodný a naproti vlakovému nádraží ještě před pár lety fungoval stařičký pivovar Iblacker, ale ten už je nadobro uzavřen. O Weidenu a jeho okolí snad tedy někdy příště. Já se po cestě krátce zastavil ještě na jedno rychlé pivko na zahrádce pivovaru Pirker ve vesnici Pirk na předměstí, kde mladá servírka měla z důvodu malé obsazenosti jen lahvové, ale velmi dobré tmavé nefiltrované pivo této značky opět nezklamalo.

http://www.bbkult.net/

http://www.zoiglstum.de/

http://www.moosbacher.com/