Pivní Obzor

Výstavy s pivní ochutnávkou

DOMÁCÍV letošní záplavě pivních, už trochu jako vejce vejci si podobných pivních akcí či festiválků mne jakožto příznivce pivní historie zaujaly hned dvě stále ještě do konce prázdnin probíhající výstavy o pivu, které byly důvodem ke krátkým výjezdům.

Jihlavské muzeum Vysočiny připravilo výstavu týkající se jihlavského pivovaru sestávající z průřezu jeho historie od roku 1860, ale poukázáno je i na minulost starých právovarečných pivovárků, několika místních, většinou již zaniklých hospod a nechybí ani zajímavé artefakty zapůjčené z depozitářů pražského Národního technického muzea. Na několika panelech jsou stručně popsány i jednotlivé pivovary ze skupiny K Brewery, jakožto současného vlastníka pivovaru. Za zmínku stojí i volně přístupná výstava především zahraničních pivních etiket v prostorách nové muzejní kavárny, připravená třebíčským sběratelem Zdeňkem Hobzou.

Shrnuto a podtrženo, určitě návštěvy hodné, snad jen původních jihlavských hospod mohlo být představeno víc, protože klasické hospody už jsou v centru krajského města jen záležitostí pro archiváře. Najít totiž na třetím největším náměstí v republice, potažmo v celém centru relativně velkého města nějakou dobrou a pěknou hospodu s místním pivem je spíše úkolem pro detektivní agenturu.

I když jihlavský Ježek prožívá renesanci a je vidět na vývěsních štítech hospod čím dál víc i ve vzdálených regionech, v centru domovského města je snad kromě restaurace Sklípek (pokud tedy ještě funguje) zatím pusto. Velmi dobrou jistotou je od centra už lehce vzdálená, nově rekonstruovaná pivovarské restaurace, ale tu jsem tentokrát minul a zamířil opětovně do místa, které má především v létě svoje kouzlo.

Městským autobusem dostupná vesnice Zborná ležící na strategickém okraji české části města u lesů kde se protínají cyklotrasy, v zimě funguje malá sjezdovka, tudíž do hostince U Lípy na návsi nemíří jen místní, ale v lokále či na zahrádce u altánu spočinou často i přespolní.

V dobrém smyslu obyčejná a dobře vedená vesnická hospoda se sálem, ve které zůstalo i trochu toho kouzla z těch lepších hospodských časů a atmosféry. Modernizace v podobě sádrokartonových podhledů, bodovek, umakartu, italské dlažby a dalších pokrokových materiálů zde naštěstí neproběhla. Čili přesně typ hospody, kterým se osobně ve volném čase nevyhýbám, ba je naopak občas i cíleně vyhledávám.

Nabídka piva není úplně vesnicky obyčejná, ale čítá hned 4-5 druhů, konkrétně jihlavskou světlou desítku (nevodová a dobrá!) a jedenáctku Ježka, Prazdroj (bohužel) a nově Bernarda (dříve Rychtáře). Místní výčepní stolice je také jediným místem, kde je pravidelně každý čvrtek k dostání kvalitou zatím bohužel velmi nevyrovnané pivo Kozlíček (někdy dobré, jindy na hranici poživatelnosti) z domácího pivovárku v nedalekých Dubenkách. Teplá kuchyně chybí, ale místní stejně jedí doma a slovy neznámého klasika je hlad stejně jen převlečená žízeň, tudíž to tak nevadí, i když popravdě by drobné pochutiny k pivu bodly.

Při cestě z Jihlavy do Zborné je i znovu otevřená výletní restaurace U lyžaře s Prazdrojem a Ježkem na čepu. Kdysi vyhlášený podnik, poté dlouho stagnující, trochu zanedbaný a nakonec i delší dobu úplně uzavřený, díky radikální přestavbě opět ožil, přibyl pension, lidi si sem opět našli cestu, ale stroze, zatím trochu neslaně nemastně působící restaurace je určitě dobrým místem pro rodinný oběd či svatbu, ale útulnost a lepší atmosféru ani proinvestované miliony nezajistí, pokud se to nedělá fotbalově řečeno srdíčkem, jako právě v kilometr vzdálené konkurenci U lípy.

Druhá avizovaná pivovarská výstava probíhá taktéž do konce srpna v chrudimském muzeu a zde je v o něco propracovanější a atraktivnější podobě než v Jihlavě přiblížena historie pivovarů fungujících v minulosti i současnosti na území okresu.

Jaké asi bylo pivo z archaického pivovárku v Chlumu u Hlinska, knížecí nasavrcké nebo chrudimský dvousladový Salvator? Jak muselo být krásné posezení u letního pivovarského výčepu na Košumberku s vyhlášeným černým pivem či v chrudimské zahradní restauraci u pivovarských lednic. Staré fotografie a popisky jsou nápovědou, ale skutečnou odpověď dá až vynález stroje času, kdy si místo týdenního pobytu v Chorvatsku bude možné dopřát týden v roce 1900. Jel bych hned.

Přehled pivovarů ještě doplňuje ukázka staré hospody z dob kdy měli majitelé hospod obecně lepší vkus nebo pivovarské artefakty ze sbírek bývalého hlineckého sládka pana Vedry a dalších sběratelů. Jako bonus vyhrává i starý, plně funkční hospodský orchestrion.

K dokonalosti chybělo jen nějaké reálné okresní pivo na osvěžení, protože co se hospod v Chrudimi týká, aspoň tedy na trase nádraží-centrum, platí to co v Jihlavě. Pustina, ale co také navíc očekávat v suchém městě bez pivovaru. V tom původním se dnes procvičuje muskulatura, tančí v rytmu disco a v části kde se tehdejší pivo přímo vařilo či voněl slad je životu nebezpečno, neboť objekty sladovny a varny jsou poslední léta tragickou ruinou.

Nejblíže městu se vaří pivo v Medlešicích a pivo má býti údajně dostupné i v muzejní restauraci, ale posvátný klid v mrtvolně prázdné restauraci nevěstil nic dobrého a dobré pivo díky nulové výtoči už vůbec ne. V naškrobeně působícím interiéru "lepší" restaurace bych se stejně ve svých kraťasech a tričku cítil poněkud nesvůj.

Zamířil jsem tedy ke zdroji do Medlešic, kde původní pivovar ponížili soudruzi na drůbežárnu a který v dosti zbědovaném stavu po kolchoznické éře zrestituoval pan Zeman vrátivší se z emigrace, kde po celý život pivo vařil. Dodnes mimo jiné jeho potomci vaří pivo v malém jihoamerickém restauračním pivovaru. Obnovil medlešické pivovarnictví aspoň symbolicky (současný roční výstav je pár set hektolitrů oproti 20 tisícovým i vyšším výstavům piva pivovaru původního) vaření piva. V původních pivovarských budovách dnes fungují jakési sklady a truhlářská dílna, přičemž samotný pivovárek s hospodou a letním sezením je situován jen v malé budově u nové frekventované cyklostezky, která sama o sobě přivádí nové zákazníky.

Než jsem se stačil do zákulisí pivovárku podívat tak pan Zeman bohužel zemřel a při pozdějším telefonátu s nepříliš ochotnou paní pivovarskou jsem se dozvěděl, že prohlídka pivovaru není možná. Jak, z čeho, či na čem se místní pivo vaří si tak mohu jen domýšlet.

Medlešické pivo je každopádně ve svém okolí už pojmem o čemž svědčí mimo samotnou návštěvnost hospody i návštěvníci přijíždějící si co chvíli pro pivo petkové na doma. Proti tomuto gustu žádný dišputát, pokud přelévané a zvětralé chutná. V prodeji jsou i prázdné logované patentní lahve různých objemů k načepování si piva jako suvenýr, bohužel zbytečně předražené (prázdná půllitrovka za 70 Kč+běžná cena čepovaného piva). Při koupi mi přišlo na mysl Bavorsko, kde stejnou lahev, originál naplněnou zakoupím v pivovaru za 60-80 eurocentů, ale budiž. Patentní lahev v restauračním pivovaru je zatím brána v Čechách všeobecně jako dražší suvenýr než jako bežná spotřební věc.

Pivo jsem popil čepované naopak za akčních 16,-Kč a mohu tedy zhodnotit světlou dvanáctku jako dobré, jen lehce chmelenější a osobité s výraznějším domácím charakterem, i když při předloňské zimní návštěvě mi chutnalo přeci jen víc. Tmavá dvanáctka bohužel chutnala spíše jako domácí ocet než domácí pivo, ale přičítal bych to minimální výtoči, neboť až na jednu vyjímku pili všichni v době mé návštěvy světlé pivo. Paní výčepní by měla pivo sem tam ochutnat aby věděla co čepuje, protože mít přímo v pivovarském výčepu kyselé pivo je ostuda. Já se někdy zase vrátím, ale nejsem si jistý jestli tak učiní někdo, kdo s velkým očekáváním přijede poprvé a obdrží namísto piva tmavou čalamádu.

　

http://www.hostinec.zborna.cz/

http://www.medlesice.cz/

http://www.ulyzare.cz/