Pivní Obzor

Pilsner fest

DOMÁCÍJet do Plzně na pivo, které je běžně dostupné na každám rohu po celé republice se může jevit jako holý nesmysl, ale letošní Pilsner fest nabízel přeci jen jistý bonus navíc v podobě nefiltrované pivní produkce na čepu nebo exkurzi v historii poprvé pro veřejnost zpřístupněného pivovaru Gambrinus.

Právě z těchto nadstavbových důvodů jsem se letošního ročníku této pivní akce zúčastnil a ačkoli produkci společnosti SAB běžně cíleně nevyhledávám, tak v Plzni je Prazdroj i Gambrinus lokálním pivem, které ve své festivalově-nefiltrované podobě navíc velmi příjemně překvapilo.

Samotný Pilsner fest se oproti předešlým říjnovým ročníkům letos poprvé konal v klimaticky vhodnějším srpnu a centrum dění bylo soustředěno přímo do areálu pivovarů s přilehlou uzavřenou hlavní třídou. Program postavený na známých kapelách včetně pivních Tří sester přilákal do areálu tisícové davy, shlédnout bylo možno třeba i kuchařského šéfa Zdeňka Pohlreicha v roli výčepního, školu výčepních s ukázkou čepování čochtana bez pěny, jen pěny čili mlíka, či hladinky s mokrou pěnou (klasické české roztáčení piva se suchou čepicí jako by pro plzeňské pivovarníky ani neexistovalo), bednáře v akci, překvapila i poměrně široká a pestrá nabídka jídel na stáncích a konečně se čepovalo alespoň tedy v gastrostanu i do skla (v neprostupném tisícovém davu před hlavním pódiem z hlediska bezpečnosti celkem pochopitelně jen do kelímků). Z pohledu běžného návštěvníka tedy celkem pestrá a organizačně dobře zvládnutá akce.

Na čepu u mnoha výčepů byla krom standardně obligátní produkce, dvou druhů piva Master (tmavá osmnáctka a polotmavá třináctka), hlavním lákadlem nabídka překvapivě dobré nefiltrované desítky Gambrinus, kterou prý "pomáhal uvařit" i frontman tří sester Fanánek (jež aktuálně složil na svého sponzorského chlebodárce i oslavnou píseň ) a hlavně výborného nefiltrovaného Prazdroje, který je běžně na čepu jen v plzeňské restauraci Na parkánu. Důkaz toho, že i moderní velkovýroba dokáže vyprodukovat velmi dobré a pitelné pivo, než je před dlouhou cestou k zákazníkovi pasterováno, filtrováno a různě upravováno, případně ve finále špatně čepováno.

Pro mne osobně byla ale hlavním lákadlem prohlídka pivovaru.

V Prazdroji letos vedla prohlídková trasa konečně i přes srdce pivovaru-varnu a to jak starou z roku 1932 již odstavenou a nově citlivě opravenou, tak i novou z roku 2006, kde se na třech varních soupravách po pěti nádobách dá denně při 18 várkách po cca 600 hl uvařit přes 10.000 hektolitrů mladiny (čili denní výroba odpovídající roční produkci nějakých 15-18 restauračních pivovárků). Jako na jediném místě v republice se tu pivo vaří na 3 rmuty, čímž si Prazdroj zachovává stále jistou vyjímečnost. Vaří se na konečnou stupňovitost z vody z vrtů na Roudné, vlastního sladu a žateckého chmele. Zajímavostí je i to, že do varny Prazdroje byla nedávno převedena z Nošovic kompletní výroba nealkoholického Birella.

Trasa poté vedla do historických sklepů, kde se udržuje pro návštěvníky exkurzí hlavní kvašení ve dřevěné spilce a dozrávání v dubových sudech s finální ochutnávkou. Cca 400 hektolitrů piva, které ročně takto uzraje ve dřevě je určeno jen pro exkurze či zaměstnance a je neprodejné. I zmíněný nefiltrovaný Prazdroj čepovaný celoročně Na parkánu pochází z moderních CK tanků a já musím konstatovat, že v přímém srovnání dvou deci nefiltrovaného piva ze "dřeva" a chvíli poté nefiltrovaného "cékáčkového" na stánku v areálu mi to moderní kupodivu chutnalo o něco málo víc. Nutno zmínit, že v rámci festivalu zajížděl opět pivovarský autobus i k běžně veřejnosti nepřístupné bednářské dílně, kde pracuje posledních 7 bednářů z původních 150.

Jelikož jsem ale už dříve dvakrát Prazdroj navštívil, tak jsem byl osobně zvědav hlavně na exkurzi v pivovaru Gambrinus, neb týlové zázemí a výzbroj nepřítele je dobré znát.

Jestliže si návštěvnická trasa v Prazdroji zachovává jistou klasickou podobu, tak nové návštevnické centrum Gambrinusu je moderně interaktivní s chlapáckou možností kopnutí si balónu do virtuální fotbalové branky, zahraní si v rockové kapele před virtuálním publikem a poslechnutí si poválečného ředitele Hlaváčka, jež s dikcí jistého führera vyzívá z promítacího plátna k poválečné obnově vybombardovaného pivovaru.

Cestou přes rozlehlý areál k varně pivovaru Gambrinus autobus staví v monstrozní nové pivovarské stáčírně, která jako jediná slouží společně oběma pivovarům. Kapacita je až neuvěřitelných 120.000 lahví za hodinu, stáčí se i do plechovek a to i ostatní koncernová produkce jako např. Kozel dovážený v cisternách. Vedle návštěvnického centra situovaného v prostoru původní varny je k vidění současná varna s denní kapacitou 12 várek po 840 hektolitrech, kde se vaří kmenová světlá třináctka finálně ředěná zařízením HGB na dvanáctku a desítku (jedenáctka je vařená přímo na danou stupňovitost) a to je z prohlídky pivovaru vše. Žádná zmínka o kvašení a ležení v sousedních CK tancích a o ředění piva HGB už vůbec ne. Na výraz "ředění" jsou koneckonců v pivovaru celkem alergičtí a jakýsi interní příkaz velí užívat slovíčko blendování. K dobru lze přičíst to, že se při vaření piva nepoužívá cukr a další surogáty, ale vystačí se s vodou, sladem a chmelem, respektive chmelovým extraktem. V pivovaru se vaří kromě Gambrinusu další koncernové značky jako Primus či Klasik.

Při závěrečné ochutnávce došlo na průřez celým portfoliem, počínaje nijakou filtrovanou desítkou, přes ucházející jedenáctku po dnes už málokde se vyskytující vcelku dobrou dvanáctku. Degustaci komentoval postarší pivovarník s mikrofonem, bohužel zmasírovaný korporátním manažerským slovníkem, nahrazujícím značku piva slovem brand nebo ředění piva slovem blend. Na předem avizovanou diskuzi už nedošlo, neboť u první vtíravé otázky ohlásila slečna průvodkyně odjezd autobusu a tak jsem se dozvěděl mimo obecný výklad jen to, že pivovar bude nově dodávat do vybraných hospod nefiltrovanou desítku.

I když jsem vždy preferoval, preferuji a dál budu upřednostňovat produkci lokálních pivovarů a pivní rozmanitost, tak musím po aktuálním testu celého pivního portfolia přímo u zdroje uznat, že i ten poslední dobou permanentně kritizovaný desítkový Gambáč se dá v tankové, potažmo nefiltrované podobě dobře pít.

Jsem přesvědčen o tom, že se za poslední rok v plzeňské pivní továrně chytli za nos a v tichosti bez tiskových zpráv změnili díky rostoucí kritice recepturu, protože už jen co se barvy piva týče, tak proběhla změna ze světlounce žluté do lehce jantarové a chuť zmíněného tankového či přímo nefiltrovaného piva (běžná filtrovaná a pasterovaná standardní desítka je stále sterilně nezajímavým europivem) je v rámci své kategorie opravdu dobrá i s vědomím, že se jedná o naředěný produkt.

　

http://www.prazdrojvisit.cz/