Pivní Obzor

Prosluněné Plzeňsko

DOMÁCÍLetošní počátek září byl už potřetí časem konání pivní sešlosti s lehce esoterickým názvem Slunce ve skle na dvoře plzeňského pivovaru Pukrmistr.

Davy účastníků se na místě neoddávali společné meditaci nýbrž společné konzumaci bezpočtu pivních vzorků a případná změna stavu vědomí mohla v sobotním odpoledni u některých účastníků nastat jen a jen díky požití množství piva většího než malého.

O tom, že věhlas akce už přesáhnul hranice plzeňského kraje svědčilo mimo jiné i to, že jen z hlavního města přijeli hned dva autokarové zájezdy, ať už to byl ten větší organizovaný cestovní kanceláří Hraboš ve spolupráci s nejmenovanou hospodou v Nuslích nebo menší od registrovaných Přátel piva.

Já, rozhodnutý k účasti na poslední chvíli ve spojení s obavou z takřka osmi hodinové pivně "pracovní" doby jsem zvolil namísto zájezdu pozdější příjezd a cestu kolmo z přesahem do okolí, které je dnes sice co do piva vyskytujícího se v hostincích až na vyjímky smutně plzeňsky jednotvárné, ale v minulosti pestrostí oplývalo, tudíž o historické pivovarské punkty není nouze.

Moje cesta směřovala přes plzeňský vrch Chlum na kterém je místním klubem turistů znovuzpřístupněná prvorepubliková rozhledna s malým občerstvením v karavanu, které nabízí bohužel jen plechovkový Gambrinus. Hezká hospoda přilehající dříve k rozhledně byla před lety bůhvíproč zbourána. Sezonní výletní hospoda bůhvíproč nefunguje narozdíl od minulosti už ani u vcelku navštěvovaného hradu Radyně a tak i tady se osvěženíchtivý poutník musí chtě nechtě smířit s kelímkem u stánku nebo s plechovkovým pivním zázrakem.

Městečko Starý Plzenec je dnes známé jako sídlo vinařského podniku Bohemia sekt, ale už málokdo tuší, že všeobecně známé bublinky vznikají v původních pivovarských sklepech, neboť vinařský podnik je přebudovaný z bývalého akciového pivovaru, jež byl ve své době poměrně velkým podnikem vystavujícím na tehdejší poměry značné množství piva čítající v rekordních letech až 100 000 hektolitrů. Ambiciozní exportní pivovar vzniklý v roce 1871 těžil v dobách své prosperity z názvu podobajícímu se věhlasné Plzni, aby v roce 1928 právě díky silné konkurenci plzeňských zanikl. Dnes by v moderních halách původní pivovar hledal opravdu málokdo, i když místní na svůj dávný pivovar vzpomínají aspoň na jedné nástěnce naučné stezky.

I v sousedních Šťáhlavech se pivo vařilo byť v podstatně menším množství (kolem 3000 hl ročně) v zámeckém pivovaru Rayon až do období 2. světové války, kdy byl pivovar zakonzervován a po válce již neobnoven. Ze zbořeného starého pivovaru u trestuhodně chátrajícího renesančního zámku zůstaly jen sklepy, ale potěšitelný je fakt, že v budově restaurace a moštárny přímo naproti zámku se pivo znovu vaří. Delší dobu formou domovarnictví, ale brzy již jako oficiální pivovárek Radouš (nazvaný podle bájného zakladatele hradu Radyně) s občerstvením na dvorku. Přítomný zaměstnanec moštárny mluvil o pivu pro veřejnost jako o hotové věci, ale oficiální letáček láká na pivovar až v roce 2011. Snad si pan sládek poradí s otevřenou spilkou hned vedle moštárny a ovocné kvasinky poletující ve vzduchu nebudou nějak negativně ovlivňovat proces kvašení ležáku.

Poslední zastávkou před dojezdem na Selskou náves byl městys Štěnovice s bývalým, kdysi opět známým, větším a moderním pivovarem agilního pivovarníka Sebastiana Kličky. Pivovar v závěrečných letech své činnosti až do uzavírky v roce 1946 fungoval již coby pobočka plzeňského Gambrinusu a zajímavostí je fakt, že v době obnovy bombardováním poškozených plzeňských pivovarů se plzeňské pivo vařilo právě zde. Z pivovaru je dodnes k vidění mohutná budova sladovny naposledy sloužící jako ubytovna stavebních dělníků, rozlehlé sklepní hospodářství sloužící jako skladiště a částečně opuštěná, dodnes působivá stavba původní pivovarské hospody.

To už ale nadešel čas mé první účasti na zmíněné sešlosti, která opanovala celý černický pivovarský dvůr a přilehlou náves. Příjemná atmosféra pivní akce byla hlavně o setkávání, protože pivovarníků a samotných návštěvníků včetně mnoha známých se dostavilo poměrně dost. Ambici systematicky ochutnat nějaké velké množství nových piv (a že bylo z čeho vybírat) jsem neměl, protože mnoho z nabízeného už znám přímo od zdroje nebo se tam přímo někdy vydám, ale i tak lze zmínit pivní jistoty jako Tambor, Kocour, Matuška, Velký Rybník nebo nově třeba Poddžbánské, které nezklamou a několikrát odzkoušená piva, která mi ale přijdou snad na každé akci chuťově jiná, ať už je to dané jinou várkou v pivovaru nebo ne zrovna ideálními podmínkami čepování piva na takovéto venkovní akci, což byl dle mého názoru tentokrát případ třeba jen průměrné domácí světlé dvanáctky Purkmistra, železnorudského Belvederu nebo Bělečského cara, který byl také narozdíl od lahodnosti třeba na táborských pivních slavnostech nevýrazný. Na podmínky čepování piva na takovýchto venkovních akcích, které mají k ideálu daleko (pivo teplající v sudech cestou přes půl republiky je bez aspoň denního odpočinku celkově strženo a šokově schlazeno přes pultový chladič) doplatily tentokrát asi ty nejvzdálenější pivovárky jako Qásek či Lipník na Bečvou, jejichž piva mi např. na akci v kosteleckém pivováru chutnala, ale tady to byl opět jen průměr.

Lákal mě i jakýsi pivní poklad ze Stříbra, ale nehybná socialistická fronta byla příliš odrazující. Živo bylo k mému překvapení u stánku zatím neoficiálního pivovárku z pošumavských Mačic, kde se nabízela s přimhouřením oka docela ucházející tmavá třináctka a nepoživatelný průšvih v podobě světlé dvanáctky s lehkým odérem hnoje. Vzhledem k tomu, že podobný pivní pokus na lidech nabízel pan sládek prý už loni, jde buď o chronickou nesoudnost nebo vypočítavost. Z toho, že nakonec tento pivovar vyhrál v anketě o nejoblíbenější pivo už zůstává jen rozum stát. Těžko se pak divit mnohým, kteří po podobných pivních experimentech zvolili útěchu u stánku Prazdroje na návsi. Při poměrně striktním vymezení pozvaných na pivovary restaurační i bez účasti malých průmyslových pivovarů potom trochu překvapila účast bavorského pivovaru Kaiser-Veldensteiner, jež patří ve své domovině k těm největším a ve kterém se (přítomnými příznivci malých pivovarů zrovna nemilované) cékátanky nebes dotýkají.

Nebyl jsem na akci po celou dobu, tudíž mi určitě mnohé dobré pivo a další potěšení uniklo, včetně třeba nabídky gastronomie, ke které jsem se moc nedostal a přesto, že to chvílemi bylo na pivovarském dvoře opravdu tělo na tělo a ovar na ovar, tak můžu hlavně díky celkové atmosféře ohodnotit akci jako vydařenou, i když dál zůstanu hlavně u návštěv jednotlivých pivovárků, kde bývá přímo u zdroje pivo většinou v lepší kondici a kde je větší čas se propít celým nabízeným portfóliem.

Škoda jen, že organizátoři akce na kterou se sjíždějí ve velké míře spíše pivní ochutnávači než kvantitáři, nepřipravili (narozdíl od daleko méně navštívených pražských vánočních pivních trhů) také nějaké vlastní degustační logované třetinkové nebo dvoudeckové sklo, aby akce dostála svého názvu a sluníčko nesvítilo ve velké míře z kelímků. Nutno ale dodat, že návštěvníků s vlastním přineseným sklem bylo dost, takže utěšeně přibývá těch, jež to s pivní kulturou myslí vážně a samotní pivovarníci na stáncích své vlastní sklo také často prodávali.

　

http://minipivovar-stahlavy.ic.cz/