Pivní Obzor

Volba Primátora

DOMÁCÍNe, nebude řeč o mediálně propírané volbě pražského primátora, ale o místech, kde je jeden Primátor jako doma, má v oné lokalitě velmi silnou pozici a tudíž je tam jasnou volbou.

Samozřejmě jde o Primátora náchodského, který je na čepu ve valné části hospod kolem domovského města a i v několika podnicích, které stojí rozhodně za zmínku. Nemířil jsem tentokrát do kraje na pomezí Čech a Polska primárně za pivem, i když i na to nakonec několikrát došlo. Cílem byl Dobrošov v kopci nad Náchodem, jakožto jedno ze strategických vojenských obranných míst před nacistickou agresí, kdy bylo rozhodnuto chránit citlivý běloveský průsmyk s hraničním přechodem soustavou mohutných betonových tvrzí, z nichž jsou dnes některé přístupné jako muzea. Díky sofistikovanému systému navigátorů a zákonům balistiky by bylo možné zasáhnout nepřátelský cíl ze skrytých dělostřeleckých věží za horizontem, ale díky Mnichovu a událostí následných již celý komlex nebyl dokončen a otázkou zůstává, jestli by se nakonec Hitler nestáhl z dobře bráněné pruské hranice a nevedl invazi přes prakticky nechráněnou hranici bavorskou.

Dnes slouží vojenské sruby již jen jako memento nešťastné doby, kde si člověk naplno uvědomí v jaké pohodě si dnes žijeme. Velkou část návštěvníků komplexu tvoří i turisté ze západní Evropy, kteří si u přilehlého občerstvení kioskoidního charakteru nabízejícího jen pivo v kelímku, hranolky s kečupem, smažák a podobné "regionální speciality" musí připadat opravdu jako uprostřed východní fronty. Na dvorku původního dobrošovského hostince už po desetiletí pobíhají jen slípky a tak situaci zahraňuje opodál se nacházející a nedávno rekonstruovaná Jiráskova chata s restaurací a rozhlednou s panoramatickým výhledem. Originální a pohlednou stavbu vyprojektoval ve 20.letech 20.století pro Klub českých turistů známý a v regionu velmi činný architekt Dušan Jurkovič jako svoji poslední stavbu na Náchodsku. V pivní nabídce je prakticky kompletní ležákový sortiment náchodského pivovaru plus pšeničné pivo a dle odpolední zaplněnosti se za pěkného počasí těší restaurace značné oblibě.

Já se ale tentokrát zdržel jen na jedno pivo, protože mne hned o 2 kilometry dál čekala další zastávka v obci Lipí, konkrétně v hostinci U Nováků, o kterém jsem se dozvěděl díky seriálu v hradecké MF Dnes, kde novinář Petr Broulík pravidelně představuje poutavou a obsáhlou formou staré hostince s tradicí.

Šel jsem tedy najisto a po dvou velmi dobře ošetřených Primátorech ve světlé verzi 11 a 12 a výborné domácí dršťkové polévce z bedel, mohu příjemnou a v dobrém smyslu obyčejnou hospodu s atmosférou starých časů jen doporučit a zároveň si povzdechnout, neboť podobných původních, dobře vedených venkovských hospod je po českém venkově už opravdu pomálu. I sympaticky vlídný pan hostinský s klidem očekávající ve společnosti psa a kocoura vyhřívajícího se u kamen v prázdném lokále konec fotbalového utkání na místním hřišti a s tím spojenou návštěvnickou vlnu, jakoby vypadl z ladova obrázku. Oáza pohody a dobrého pivka, kde jsem doufám nebyl naposledy.

Uběhl nějaký čas a já se po exkurzi v dobrušském pivovaru ocitl nedaleko pod Lipím v Pekle, čili v údolí Metuje, kde už od dob 1.republiky vítá uondané turisty Bartoňova útulna postavená také architektem Jurkovičem. Místní textilní velkopodnikatel Bartoň neutratil svého času značný kapitál za vilu v Toskánsku či apartmán na Floridě, ale ponechal peníze v regionu a s podnikatelskou prozíravostí i s notnou dávkou filantropie přebudoval starý mlýn na turisticky vděčném místě na krásnou výletní restauraci, sloužící dodnes. Prosluněný podzimní den se postaral o to, že bylo i v pátek po poledni obsazeno do posledního místa. Neusadil jsem se tedy uvnitř pod vyřezávané lustry s čerty, ale venku na lavici a společnost mi dělal opět místní Primátor světlý ležák 12, který konečně nahradil neregionálního pivního vetřelce značky Starobrno, jež bylo z těžko pochopitelných důvodů na čepu ještě před cca 2 lety. Na čepu byl široký sortiment náchodského pivovaru včetně pšeničného piva, ale já zůstal jen u jednoho exempláře, neb mne čekal cíl v podobě, nebojím se říci legendární náchodské hospody Port Arthur.

Známá hospoda z roku 1904 nazvaná podle ruského přístavu období japonsko-ruské války dnes není žádným podnikem pro turisty, ale jen útočištěm pro místní, o čemž svědčí i otevírací doba od 16. hodin a jen od pondělí do pátku. V Purkyňově ulici pár kroků od pivovaru je tak hospoda pyšnící se aktuálně jakýmsi titulem nejlepšího výčepu náchodského piva a s lokálním pivním portfóliem včetně nefiltrované dvanáctky jde i o ideální záchytný bod ve městě, protože v samotném centru kolem hlavního náměstí (ve slavném hotelu Beránek snad prominou) aby normální hospodu s místním pivem pohledal. Za otlučenou fasádou s původním nápisem člověka přivítá původní prvorepublikový interiér se starým kulečníkem uprostřed, kde kdysi na sklonku války Danny Smiřický se svoji partou prožíval svoji nejistou sezónu. V době mé odpolední návštěvy v lokále už nikdo na saxofon jazz nevyhrával, ale slyšet byl jen tlumený hlas několika štamgastů včetně dvojice polských dělníků a údery tága do koulí na kulečníku. Ne, opravdu se mi ze společnosti pitelného nefiltrovaného Primátora, místních pábitelů, jistého genia loci a myšlenek u přivřených očních víček na nenávratně zmizelé časy odpoledních jazzových dýchánků Dannyho éry moc nechtělo na vlak k nedalekému nádraží, ale běh času byl neúprosný.

Obsáhlá historie této hospody, kterou zvěčnil ve svém díle její někdejší návštěvník a místní rodák Josef Škvorecký je koneckonců podrobně a čtivě popsaná v knižce Stoleté hospody výše zmíněného autora Petra Broulíka, milém dílku, jež je v současné době na pultech knihkupectví.

　

　http://www.peklo-nemecek.cz