Pivní Obzor

Pivní Litoměřice

DOMÁCÍHodně vody proteklo v Labi od roku 2002, jež byl rokem posledním, kdy stálo ještě za to z hlediska pivního vyrazit do královských Litoměřic.

Osud bývalého Měšťanského pivovaru se bohužel toho roku naplnil a tak až vznik malého pivovárku Labuť na počátku letošního roku se postaral o to, že je město na Labi opět pivním cílem. Malá hospodská varna samozřejmě nemůže být nikdy náplastí za zrušený regionální pivovar, ale na druhou stranu i malá pivní oáza v pivní poušti potěší.

Byly přitom doby ne tak dávné, kdy patřily Litoměřice k městům s velkou pivní produkcí a v  hostincích se čepovalo pivo hned ze dvou místních pivovarů.

Litoměřický "menší" Labskozámecký pivovar nebyl rozhodně žádným trpaslíkem, ale už od svého vzniku patřil k velkým průmyslovým pivovarům rakouského mocnářství a později předválečného Československa. Dodnes zdaleka viditelné pivovarské budovy strohého novorománského stylu vypínající se v kopci nad řekou, jako by stavebně i umístěním nad Labem z oka vypadly stejnojmennému pivovaru v Hamburku, kde už se také drahnou dobu pivo nevaří. Bývalý Labskozámecký pivovar v Hamburku byl přebudován na loftové byty, ale nad budoucností litoměřického pivovarského jmenovce a dvojčete zůstává otazník, neboť opuštěné budovy rychle podléhají zkáze. Pivovar s roční produkcí kolem 70.000 hektolitrů piva vařil mimo běžných výčepních piv a ležáků i např. silnější 16. stupňový Bockbier Granator, přímo u vjezdu do pivovaru fungovala restaurace s velkou letní zahradou a pivovar lákal návštěvníky i na svoji mutaci Oktoberfestu, což prozrazují mezi sběrateli ceněné staré pohlednice. Konec přišel v roce 1940, kdy akcie pivovaru skoupila pivovarnická konkurence z Krásného Března a pivovar obratem zavřela. Nějaký čas ještě zůstala v provozu sladovna, rozsáhlé sklepy byly přebudovány nacisty na podzemní výrobnu leteckých součástek (na úpravách pracovali i vězňové z terezínské Malé pevnosti) a v budovách pivovaru vznikl podnik Sudetské chladírny. Chladírny a mrazírny fungovaly v areálu bývalého pivovaru koneckonců ještě do roku 2005, ale od té doby je celý areál opuštěn a láká tak maximálně sběrače kovů.

To větší Měšťanský pivovar měl historii bohatší a fungoval až do roku 2001, tudíž o pamětníky na světlý ležák Kalich není určitě nouze a hospodské vývěsní štíty lákající na litoměřické pivo jsou ve městě i v okolí stále k vidění. Hospody přilehající k pivovaru dávno obsadila konkurence, z druhého pivovarského dvora je parkoviště, ale jiskřička naděje na nějakou pivovarskou renesanci stále existuje, protože pokud se aktuálně podařilo velkoryse restaurovat za desítky milionů i s pomocí dotací EU místní, po dlouhá desetiletí chátrající Hrádek na centrum litoměřického vinařství, tak je snad naděje, že by se obnovy mohl časem dočkat i protější pivovar. Aniž bych podceňoval vinařství litoměřického regionu, tak pivovarnictví mělo ve městě samotném i v okolí historicky mnohem větší význam a tak by si také nějaký důstojný stánek zasloužilo. Zatím už jen zdobné pamětní desky na pivovarské budově jsou vzpomínkou na zlatou éru pivovaru, kdy si místním pivem připil i císař František Josef I, vařila se kromě běžné produkce i řada pivních speciálů, především bocků a doppelbocků (stáčených do originálních lahví s pěknou etiketou, což ve své době také nebyl úplně běžný standard) a již na začátku 20. století velký průmyslový pivovar prakticky uprostřed města vařil ročně kolem 140.000 hektolitrů piva, což bylo ve své době opravdu vysoké číslo. Nutno dodat, že se dravý Měšťanský pivovar ve spolupráci s neméně dravým akciovým Labskozámeckým postaral o konec většiny malých pivovarů v širokém okolí, které se měnily na pouhé sklady piva. Namátkou např. Úštěk, Krompach, Zákupy, Zahrádky, Pihel a další. V poválečných letech vystřídal v již počeštělém pivovaru a městě původní německé značky piva název Kalich podle velkého kalichu na střeše místní radnice, doplněný později o Baronku, Konšela či Korunu. Pivovar skončil díky neutěšené finanční situaci a propadu výstavu na cca 30.000 hl piva (oproti 140.000 hl v roce 1992), ale rychlost s jakou byl uzavřen (s vědomím toho, že řada dodnes fungujících pivovarů překonala horší propady) a byla zlikvidována technologie budí dodnes údiv.

Podrobnou historii obou pivovaru přináší nedávno vydaná, moc pěkná a výpravná knížka (ze které bylo částečně čerpáno) autorů Jiřího Adámka, Vitalije Marka a Václava Vernera s názvem Na zdraví, pojednávající obsáhle i o litoměřických hospodách, kavárnách, vinárnách a i pivovarech v blízském okolí. Díky opravdu bohaté obrazové dobové dokumentaci (fotografií, reprodukcí starých pohlednic, etiket, tácků, reklam) a obsáhlému obsahu nelze než doporučit. Knihu vydalo v roce 2010 osvícené vydavatelství Baron z Hostivic a snad se ještě prodává se za 599,-Kč.

Na zmíněnou bohatou litoměřickou pivovarnickou minulost volně navazuje nový pivovárek Labuť v Zítkově ulici v suterénu bývalého hotelu Labuť. Původní hotel s restaurací a letní zahradou s hudebním pavilonem patřil v předválečné době ve městě k honosnějším podnikům svého druhu, ale dnes prázdná budova hotelu vypadá dosti posmutněle. Cedule avizující minipivovar při vstupu do letité zahrady ale hovoří jasnou řečí. Na holé zdivo očištěný, trochu strohý, ale pěkný prostor původního hotelového kulečníkového sklepa Auerbach keller na který upomíná původní litinové točité schodiště, je nově domovem blištící se varny o objemu 6 hektolitrů a pivnice o cca 60 místech. Zatím nepříliš velká hospoda na vlastní pivovar, ale v létě by mohla odbyt piva výrazně rozšířit letní zahrada a přízemní prázdný prostor bývalé hotelové restaurace se k nějakému využití také nabízí.

Od sympatické a rychlé obsluhy jsem se o výrobě místního piva moc nedozvěděl, pan sládek bohužel nebyl přítomen, navíc dojíždí až z daleké Kroměříže (z tamního pivovaru Černý Orel) a tak je i otázkou, jak může být na takovou vzdálenost nápomocen v případě nějakých neočekávaných komplikací. Každopádně pivo bylo ale v pořádku a chutné. V době mé návštěvy byla na čepu světlá dvanáctka za příznivých 29,-Kč za půllitr, chmelením a slabším tělem spadající do kategorie Pils, pitelný solidní standard, ale světlý ležák stejné stupňovitosti od stejného sládka mi přišel o fous lepší v jeho domovské Kroměříži. Chuťově byla osobitější rozhodně polotmavá dvanáctka stejné ceny, moc příjemné a opět chmelenější pivko vybízející k dalšímu napití.

Na základě jedné zběžné návštěvy nelze sice dělat závěry, ale až na absenci teplé kuchyně pivovárek Labuť příjemně překvapil a je tak důvodem, proč do jinak pivně nevýrazného města jezdit. Brzy by mu snad měl přibýt i malopivovarský kolega (nemyslím si, že přímá konkurence) v resturaci a hotelu Koliba u místního výstaviště a pokud se jednou podaří městu jakožto vlastníku bývalého Měšťanského (Korunního) pivovaru obnovit vaření piva, tak se Litoměřice znovu stanou respektovaným pivovarským městem jako ve své minulosti.

　

http://www.minipivovarlabut.cz