AKTUALITY

U Karla: šenk, jemuž roh urval tank
26. 11. 2009
t
Útulná hospoda v Hradci Králové-Svinarech s malbami štamgastů oslaví za pět let tři století

Už na dveřích hospody U Karla v Podhůří v královéhradecké části Svinary svítí letopočet 1714. Tato útulná hospoda bude proto za necelých pět let slavit tři století svého trvání. A to v 90. letech minulého století musela dva roky čekat, až ji nový majitel zbaví ran dlouhého působení socialistického družstva Jednota.

Tato hospoda musí potěšit zrak každého milovníka starých lokálů. V přítmí slabších žárovek tu voní tmavé dřevo trámového stropu, obložení a stolů. Pult a police za ním jako by návštěvníka vedly zpátky v čase. V hospodě není žádná televize ani hrací automaty.

Naivistické malby na stěnách s pivními veršovánkami a s podobiznami skutečných štamgastů pak ladí k „seriózní“ malbě v kulečníkovém salonku podle veduty Hradce Králové z roku 1712.

„Veduta zachycuje Hradec ještě jako pevnost. Za dva roky poté, co vznikla, otevřel v osadě Podhůří první majitel tuto hospodu. Tehdy jí říkali panská,“ vypráví Karel Vojtěch, který hospodu koupil v roce 1992 a za čtvrt roku poté ji otevřel.

„Když jsme ji rekonstruovali, lidé sem chodili a zapřísahali nás, abychom z toho nedělali nic jiného než hostinec. Celé dva roky předtím se těšili, až někdo jejich podnik zase otevře,“ vzpomíná majitel, který se do telefonu představuje stylově jako Karel.

Hostinský skončil kvůli dřevu jako kulak Devětasedmdesátiletá Jaroslava Suchánková je dcerou minulých majitelů, rodiny Jarkovských. Ta hospodu vlastnila zhruba od poloviny 19. století do 50. let, kdy ji lidově demokratický stát znárodnil. A tatínka Jaroslavy Františka Jarkovského dokonce na jeden rok zavřeli do vězení coby kulaka.

„Měli jsme hospodu, hospodářství a povoznictví. A jednoho zaměstnance kočího. Táta ale do JZD nechtěl a nakonec tady stál sám proti všem z národního výboru. Pak ho obvinili, že se svými koňmi a povozy přivezl nějaké dřevo z lesní správy, dostal za ně zaplaceno, ale ten výdělek nedal do družstva. Měl jít do vězení na dva a půl roku, ale byla amnestie,“ vypráví žena, která si dodnes pamatuje jména komunistických předáků z národního výboru, kteří stáli za obviněním jejího otce.

Vzpomíná také, jak ji policisté kvůli otci vyslýchali už jako matku tří dětí: „Drželi mne tam dokonce s nemluvnětem. Na tátovi jim vadilo jen to, že uměl vydělat peníze.“

Když došlo ke komunistickému převratu, vedla hospodu její maminka Anna Jarkovská, a to dokonce dál i pod Jednotou, protože družstvo nenašlo nikoho, kdo by v ní dělal hospodského. Díky mamince hospoda byla až do 70. let proslulá její kuchyní, uměla prý například skvělé vepřo knedlo zelo.

„Když šli chlapi ráno do práce, zaťukali na okna hospody a máma jim byla schopna v šest hodin ráno nalít frťana z okna,“ vzpomíná její dcera.

O hospodě se zmiňuje i román F. L. Věk Hospoda U Karla stojí v Podhůří od počátku 18. století. Novoměstská vrchnost ji nechala postavit v roce 1714 u brodu přes Orlici v osadě, která měla v roce 1721 pouhých šest starousedlíků. Stál tu ještě mlýn.

Hospoda s několika pokoji později sloužila formanům koňských povozů, kteří v ní přespávali na cestě do Hradce. Stavovali se v ní i voraři splavující po Orlici dřevo.

Vroce 1754 koupila panskou hospodu i s polnostmi od Václava Pokorného paní Anna Střemchová, ale s podmínkou, že v ní bude prodávat jen panské pivo.

Podnik pak měnil majitele, v roce 1800 měl cenu 3 150 zlatých a byl součástí osady Svinárky. O panské hospodě dokonce píše i spisovatel Alois Jirásek v románu F. L. Věk.

Dcera bývalých majitelů je schopna jmenovat i štamgasty, kteří sem chodili ve 40. či 50. letech. Mastili tu karty, hráli i jako kapela.

„Můj tatínek uměl na harmoniku, jeho kamarád spustil na saxofon a další je doprovázel vařečkami na židle. Hráli takto polky, valčíky,“ líčí Jaroslava Suchánková. Výčep býval jinde, dnešní prostor hospody sloužil jako sál a konaly se v něm hlavně taneční zábavy.

„Při nich bývalo plno. A musím říct, že každou zábavu se tady někdo popral,“ směje se žena, ale na otázku, jestli to bylo moc vážné, ubírá: „Ne, bylo to vždycky spíš takové kočkování. Třeba kvůli děvčeti.“

Rusi je vyhnali z postelí a prostříleli zvonící batoh Hospoda leccos zažila i v druhé světové válce. Františku Jarkovskému zabavili Němci na začátku protektorátu oblíbenou motorku. A když přišli v pětačtyřicátém Rusové, zabavili mu zase první automobil, který si pořídil.

Po svém příchodu Rusové vyhnali rodinu Jarkovských z postelí, že jsou utahaní z fronty a oni že jsou odpočatí. A tak majitelé i jejich děti spali v sále na lavicích. Anně Jarkovské dokonce jeden z Rusů nabízel, ať jde s ním. Ona mu opakovala, že nikam nepůjde. Pak raději utekla. K těm veselým zážitkům s rudoarmějci patří jedna příhoda: U hospody zastavil Rus a něco chtěl. Na zádech měl velký ruksak a v tom ruksaku najednou začalo něco drnčet a zvonit.

Rus shodil ruksak na zem a samopalem ho rozstřílel. Pak do něho opatrně hrábl a vytáhl - budík. Někteří Rusové tehdy zřejmě tento přístroj asi ještě neznali.

Vojtěch Karel pak ukazuje na zkosený roh hospody, na který se jezdí dívat lidé z okolí. Je to místo, kde roh hospody nabral ve dnech osvobození při jízdě na Hradec ruský tank.

Pamětníci vyprávějí, že se ozvala rána a najednou byl v hospodě tank a volání ruského řidiče: „Ja něchotěl. Ja jen málo.“

Několik ruských vojáků se v Orlici dokonce utopilo, když se jí u splavu s koňmi brodili. Na dně bylo totiž zrádné místo.

Ale vojáci varování nevěřili.

Malby štamgastů na stěnách čeká už druhé restaurování Jaroslava Suchánková jako dívka do hospody U Karla vozila v pytli i led na chlazení piva. A to dvakrát týdně na kole z Hradce Králové.

„Tatínek to dodržoval. Říkali nám tehdy, že máme nejlíp vychlazené pivo v Hradci,“ vzpomíná.

Jako první zaměstnanec Jednoty převzal hospodu Karel Vít se svou partnerkou. Právě on nechal místním malířem pokojů vyzdobit sál hospody naivistickými malbami. Ty Karel Vojtěch nechal v 90. letech zrestaurovat. Jsou na nich i dnešní štamgasti a senioři, ale o čtyřicet let mladší, muzikanti, rybáři. „Dostávají tady však zabrat a jsou prokouřené. Teď ale mám kumštýře, se kterým je plánujeme sejmout na skicy a fotky a pak je na novou malbu stěn znovu vrátit,“ říká dnešní hospodský U Karla.

Když dnes přijdou do hospody stavaři, obdivují krásné sklepy, dvoumetrové pískovcové základy budovy, mocné původní zdi, zvláštní systém vytápění či valené klenby v průchodu. Cyklisté si zase v parném létě rádi užijí chládku v klenbové „předsíni“ hospody. V okolí mají chaty staří trempové a muzikanti a ti jsou schopni, když s nástroji dorazí do hospody, strhnout ke zpěvu všechny hosty.

A co dál? „Hlavně ponechat hospodě tvář, jakou má. Myslím, že mnozí lidé, kteří sem přijdou, oceňují právě to, že je tady neruší televize ani rádio, že tu neblikají automaty. Jezdí sem kvůli tomu lidi z celého Hradce a okolí. A já chci, aby sem měli důvod jezdit pořád,“ říká nynější majitel Karel Vojtěch.

***

* Stoleté hospody vycházejí knižně Příběhy hostinců v Královéhradeckém kraji, které stále fungují a mají sto, ale někdy i mnohem více let, vycházejí knižně jako Stoleté hospody. Kniha, která popisuje osudy prvních dvaceti nestárnoucích hospod, se objeví příští týden na pultech knihkupectví v kraji.