AKTUALITY

U Šmídů: lokál veselého Rudolfa
4. 2. 2010
t
Restaurace v Bílé Třemešné lákala kdysi hosty z Prahy a dnes si udržuje atmosféru starého dobrého lokálu

Bývaly doby, kdy na prostranství před restaurací U Šmídů v Bílé Třemešné stával zástup prvorepublikových naleštěných limuzín a kdy sem jezdila na letní a zimní pobyt honorace z Prahy. V poslední době slouží pokoje nad restaurací hlavně jako ubytovna. Kdo však dnes vstoupí do velkoryse prostorné restaurace a patří k těm, kteří holdují nestárnoucím šenkům, musí spokojeně zapráskat fousy. Interiér hospody dýchá duchem minulého století, voní poctivou českou kuchyní a stojí tu kulečník i piano. A co člověk pídící se po minulosti určitě ocení, je překvapivě bohatá dokumentace o historii hospody a rodu, který ji v posledních více než sto letech vlastnil, samozřejmě s přestávkou za komunistického režimu. Zarámované reprodukce mnoha fotografií na třech stěnách restaurace připomínají rodinné fotoalbum. A doplňují je kopie dobových pohlednic restaurace i jiným míst v okolí, třeba stavby nejkrásnější české přehrady Les Království.

Zahrada měla klece s ptáky a zvířaty

Se současným majitelem Miloslavem Šmídem, který po neblahém provozování restaurace socialistickým družstvem Jednota získal čtvrtinu rodinného restaurantu a dnes už ho s manželkou vlastní celý, se vydáme do doby prvních automobilů a starých parních vlaků.

Restauraci, která stojí poblíž železničního nádraží, koupil v roce 1896 jeho pradědeček František Šmíd narozený roku 1834 v Jilemnici. Když měl restauraci rok, narodil se mu syn Rudolf, o jehož bujarém životě se dodnes tradují v rodině i v Bílé Třemešné historky.

Především se však Rudolf Šmíd postaral o věhlas restaurace. Ta byla do konce první světové války pouze přízemní. Když se ale Rudolf vrátil z války, kde sloužil jako kuchař, rozšířil restauraci o první nástavbu s obytným prostorem pro rodinu. Později, někdy v roce 1921, získal podnik i druhou přístavbu se sálem a pokoji. Tehdy dostal podobu, jakou má dodnes. Měl i velkou zahradu, kde i nyní mohou hosté v létě posedět u masivních dřevěných stolů. Pamětníci vzpomínají, že na zahradě bývaly mezi stoly klece s ptáky a zvířaty a že na pódiu hrála každou neděli živá muzika.

Restaurace U Šmídů byla v první polovině minulého století rodinný podnik. Pracovala v něm také nevlastní sestra manželky Rudolfa Šmída Františka Junková. Ta přišla ke Šmídům pracovat z Vídně, kde dlouhá léta dělala kuchařku na menším šlechtickém dvoře. Se svými pány jezdila každou zimu na jejich sídlo v Itálii, takže se naučila skvěle německy a italsky.

Za první republiky se přistěhovala do Bílé Třemešné a pomáhala Šmídům až do své smrti v 90. letech. „Vzpomínáme rádi na všechna jídla, která vařila,“ říká s velkou úctou Miloslav Šmíd a dodává, že teta Františka byla hodně věřící žena. Když byl malý, teta mu říkávala: „Víš, kdo to je ten ďábel? To jsou komunisti.“

Babička Marie pak nevlastní sestru pokaždé okřikla, aby tomu malému klukovi nepletla hlavu.

Dědeček byl bohém karbaník a velký žertéř Od příchodu této ženy se stala restaurace vyhlášenou mezi gurmány. Jezdili sem na jídlo lidé ze Dvora Králové, zajížděla sem hodně pražská klientela.

„Mám kamaráda, jehož předkové sem jezdili kvůli restauraci. Díky ní se jim tu tak zalíbilo, že tady koupili chalupu na rekreaci,“ říká Miloslav Šmíd.

A nedaleká přehrada Les Království, Zvičina či lyžařské středisko poskytovaly výletníkům a hostům restaurace povyražení a zážitky.

Rudolf Šmíd splácel rozšíření restaurace až do druhé světové války,ale krátce po ní, po nástupu komunistů k moci, o svůj podnik přišel. I když ne o celý.

„Protože restauracemá dvě popisná čísla a jedno je na obytnou část, nechali dědovi a babičce byt, v němž dožili. Děda také mohl pár let, asi do roku 1959, v restauraci pracovat. Tehdy zprvu restaurace spadala pod Drážní jídelny a restaurace, později ji převzala Jednota. A za ní už byl problém: Jednota ho chtěla vystěhovat. Mám doma dopisy, jimiž děda uctivě žádá šéfy Jednoty, aby ho nechali v bytě u jeho bývalé restaurace dožít,“ říká Miloslav. V té době samozřejmě Šmídova restaurace nemohla nést jeho jméno, a tak dostala název U Nádraží.

Dědečkův autobus vozil školáky i nacisty Rudolf Šmíd zemřel v roce 1961. Miloslav si ho už nepamatuje, protože měl tehdy dva roky. Babička o svém muži ale často vyprávěla. „Byl to bohém a trochu nezbedník,“ říká vnuk.

Jeho dědeček byl vášnivý karbaník, jezdil hrát karty do Hostinného. Tamse scházela parta hoteliérů a podobných živnostníků, kteří byli schopni prohrát tržbu za několik dní.

Dědeček však byl také výborný podnikatel - zavedl první autobusovou linku mezi Dvorem Králové a Bílou Třemešnou. Pořídil si v 30. letech anglický autobus Leyland, což byl produkt jednoho z prvních britských výrobců automobilů. O víkendech vozil hosty na zájezdy, třeba až na Macochu. V první polovině minulého století byl Šmídův podnik opravdu vyhledávaný. Na letní byt sem pravidelně jezdil přednosta dnes už zaniklého Denisova nádraží v Praze, nějaký pan Beneš. Ten měl rok co rok u Šmídů zamluvený pokoj. „To byl velký houbař, a tak jsme mu vždy vytipovávali místa, kde by našel hodně hub,“ vzpomíná letitý štamgast hospody a spolužák Miloslavova tatínka Vladimír Tremer.

Před hospodou se vzdali rakouští polní četníci Ten líčí Rudolfa Šmída jako nesmírně společenského, příjemného a žoviálního chlapíka. „Kdekdo ho měl rád. Měl korpulentní postavu a malý motocykl Sax. Na něm objížděl kraj. Tím byl pověstný,“ říká pamětník. Vzpomíná rád na Šmídův autobus, jímž jezdil s kamarády jako student z Bílé Třemešné do gymnázia ve Dvoře králové. „Tehdy nebyla skoro žádná auta, tak autobus býval narvaný tak, že jsme kolikrát jako mladí jezdili nahoře na střeše, kde byla ohrádka na zavazadla. To byla pro nás velká zábava,“ vzpomíná Vladimír Tremer a dodává, že některé autobusy si mladíci i pojmenovali. Třeba nízkému říkali Ponorka.

S autobusem pana Šmída se pojí i dramatické události druhé světové války. „V místní škole měli Němci oddíl polních četníků, kteří pocházeli z Rakouska. Ti byli daleko vstřícnější a na konci války se nechali před hospodou odzbrojit našimi místními takzvanými partyzány. Viděl jsem to na vlastní oči jako kluk špehýrkou. Bydleli jsme nedaleko,“ vzpomíná pan Tremer.

Polní četníci si ale dali podmínku, že bez odporu složí zbraně, jen když je odveze na rakouské hranice právě Šmídův autobus,“ směje se muž, který neví, jestli opravdu četníkům jejich plány vyšly tak, jak si představovali. „Kam až jel ten autobus, nevím,“ krčí rameny.

Když začala palba, dědeček trhl rekord v krytí Dědeček Rudolf Šmíd tehdy autobus s německými vojáky neřídil, ale měl s Němci jiné zážitky.

„Tady v Třemešné bydlely za války některé manželky esesmanů ze Dvora Králové. A naši odbojáři je v posledních dnech války zavřeli do sklepů. Jenomže jejich manželé si pro ně přijeli. A to bylo hodně divoké,“ směje se pamětník.

Popisuje, že němečtí důstojníci s ozbrojenými vojáky potřebovali partyzány vystrašit, tak přijeli před hospodu a spustili výstražnou palbu ze samopalů do vzduchu.

„A svědkové od té doby vzpomínali, že nikdy neviděli poměrně korpulentního pana Šmída tak rychle zahučet pod stoly,“ usmívá se pan Tremer, avšak ihned dodává, že se v takové situaci nelze divit nikomu, kdo se bojí o svůj život.

Vladimír Tremer chodí do Šmídovy restaurace rád na pivo už od mladických let. „Bývala to za pana Šmída vyhlášená restaurace. Když ve Dvoře Králové někdo řekl U Šmídů, každý věděl, o čem je řeč. Pak to za Jednoty upadalo a střídali se tady provozovatelé. Ti většinou podniku moc nedali, ale byly i světlé výjimky. Třeba místní pan Vrána měl docela renomé, bylo tady dobré jídlo. Na druhé straně mnozí jiní hostinští neměli moc zájem to tady zvelebovat a nějak podnikat,“ říká pamětník.

Hospodská si užila dost dědečkových vylomenin Miloslav Šmíd na rozdíl od štamgastů zná spíše ty činy dědečka, které mu líčila babička. A ta si někdy se svým mužem hodně zkusila. Rudolf Šmíd prý občas nastartoval automobil s tím, že jede nakoupit, avšak neobjevil se někdy i několik dní.

„Pak se třeba vrátil v nabouraném autě a ještě trochu opilý. Hodně se traduje, že jednou nasedl na oblíbenou motorku, že jede na dovolenou. A přivezl ho nějaký cizí chlap, přivázaného provazem k sobě. Samozřejmě totálně opilého,“ popisuje vzpomínky babičky Miloslav Šmíd.

Jindy zase neváhal provést pořádně černohumorný kousek svému kamarádovi. „Nastartoval jednou auto a zamířil pro mouku do Lázní Bělohrad. Zastavil ale ještě u jednoho místního živnostníka, jestli s ním nechce jet. On řekl, že ano. V Lázních Bělohrad mu pak řekl, jestli by mu do trafiky neskočili koupit viržínka. Ten chudák v pantoflích to udělal, ale děda mu ujel. Takové vtípky dělal,“ říká Miloslav Šmíd.

Babička mu také vyprávěla příhodu, jak dědeček jel jednou pro švestky. Opět se dlouho nevracel, až někdy v noci babička uslyšela hlomoz ze zahrady. Když tam vyšla, spatřila svého muže, jak v autě s číšníkem leží na zádech a svorně nohama rovnají do původní podoby střechu automobilu, s kterým se dědeček někde „otočil“. „Babička vždycky říkala: Ten mi dával. V dnešní době by asi skončil velmi brzy bez papírů,“ směje se.

Majitel se snaží udržet původní duch hospody K restauraci za první republiky patřila i benzinová pumpa, která zůstala na rohu hospody poblíž nádraží i za komunistů.

„Po znárodnění to sice byla už pumpa Benziny, ale babička tady točila benzin až do začátku 70. let,“ vzpomíná Miloslav Šmíd a ukazuje jednu z řady fotografií, které pocházejí jak z rodinného archivu, tak od sousedů.

„Sbírám všechny. Občas někdo vytáhne starou fotku, tak se ji snažím přidat do sbírky. Mám i fotografii dědečka, když vařil za první světové války v polní kuchyni,“ ukazuje na jeden snímek.

Miloslav Šmíd restauraci provozoval sám jen v krátkých epizodách, většinou ji pronajímá a posledních dvacet let se ji snaží pomalu nenápadně renovovat. Nechce však příliš zasahovat do jejího vzhledu. „Třeba teď zvažuji výměnu oken, ale nechci je měnit za nějaká plastová. Rád bych, aby to tady mělo i v budoucnu pořád patinu staré hospody,“ říká muž povoláním učitel.