AKTUALITY

Port Arthur: přístav věrných
15. 10. 2008
t
Židovský podnikatel dal Náchodu secesní hospodu a Josef Škvorecký ji knihou Zbabělci proslavil

Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl: „Tak revoluce se vodkládá na neurčito.“ Kolik dnešních štamgastů či návštěvníků této hospody zná asi úvodní slova románu Zbabělci Josefa Škvoreckého?

První kniha náchodského rodáka, popisující osm pohnutých dní konce války v květnu 1945, je podle kritiků jednou z nejdůležitějších knih české prózy druhé poloviny 20. století vedle knih Milana Kundery či Bohumila Hrabala. Hostinec Port Arthur je jedním z dějišť této knihy a jakoby slova Benna i trochu charakterizovaly proslavenou náchodskou hospodu. Ta zůstala totiž pořád taková, jakou ji znali dědové dnešních štamgastů. Bez velkých „revolucí“.

Sice s obitou omítkou, ale dobře viditelným původním starým nápisem. V Port Arthuru zůstaly interiéry, nad nimiž zaplesá každý milovník starých hospod s nezničeným geniem loci. Je v ní i dnes památkáři přísně chráněný dřevěný secesní předěl z barevných skel mezi salonkem a lokálem či starý kulečník s oválem sešlapaných vzorů na starém linoleu. Možná ten kulečník pamatuje i mladého Josefa Škvoreckého.

A možná tady pořád zkouší studentská jazzová kapela.

Nezkouší.

Jméno hostince nevadilo ani komunistům Ale zato je tu tak jako kdysi pořád plno náchodských týpků. Někteří z nich zasednou ke škopku náchodského piva už ve čtyři odpoledne, kdy hospoda z roku 1904 otvírá.

Hostinec i s celým domem postavil židovský podnikatel a kantýnský v nových kasárnách v Hradci Králové Rudolf Stark. Už v říjnu 1903 tu naplánoval hostinec v dnešní rozloze a nad ním byty. Jako nájemce určil Josefa Husenského, továrního skladníka a svého švagra. Historik Jan Čížek popisuje v podrobně zpracované historii Port Arthuru, že hostinská koncese dovolovala majiteli „prodávati pokrmy, čepovati pivo a víno, výčep jemných likérů, prodávati kávu, čaj, čokoládu a jiné teplé nápoje a občerstvení. V hostinci byly dovolené hry a od ledna 1905 směl „přechovávati cizince“.

Jak přišel Port Arthur ke svému vznešeně znějícímu jménu? „Od 8. února 1904 zuřila na dalekém Východě rusko-japonská válka a téměř jedenáctiměsíční japonské obléhání ruského přístavu Port Arthur se stalo symbolem této v Evropě velmi sledované války, v níž sympatie Čechů stály na straně nakonec neúspěšných Rusů,“ uvádí Jan Čížek. Dnešní majitel Miloslav Bartoš v tom vidí i důvod, proč o své jméno hostinec nepřišel za žádného režimu.

Ruský přístav Port Arthur byl v době rusko-japonské války hlavní ruskou námořní základnou na Dálném východě a stal se tak logicky válečným cílem japonského císařství. Celá rozsáhlá operace začala 5. května 1904, kdy se japonská 2. armáda generála Ókua vylodila u Pi-c-wo. Po těžkých bojích přešli japonští vojáci k dlouhodobému a krvavému obléhání Port Arthuru. Závěrečný drtivý úder uštědřili Japonci na začátku prosince a Rusové se z něj již nevzpamatovali. Výsledkem kruté války bylo obsazení námořní základny Japonskem a potopení téměř celé ruské Tichomořské flotily. A také 150 tisíc padlých na obou stranách.

Za protektorátu mohli Židé pivo jen přes okénko Ač se to dnes nezdá, hostinec a dům s nájemními byty patřily k těm komfortnějším v Náchodě. Bydleli tu státní úředníci, soudci, profesoři, učitelé. Tito nájemníci se snažili tak působit na návštěvníky hostince, že ti dokonce kolektivně vstoupili do Matice české.

Těžkou ranou pro hostinec byla ale první světová válka. Mnoho štamgastů odešlo na frontu, nedostatek potravin a piva snížil tržby. Majitel proto odprodal část domu se sálem. Ve stěně dnešního lokálu je dodnes zřetelný vstup do sálu, z kterého ale noví majitelé udělali sklad konfekce.

Jan Čížek popisuje, že po vzniku Československa se začalo hostinci opět dařit a taneční sál nahradil hudební automat.

Období druhé světové války znamenalo pro Port Arthur asi nejslavnější, ale i nejsmutnější období. Jako židovský majetek dostal svého „arizátora“. Josef Husenský, který se stal majitelem hostince, musel koncem roku 1939 přestat vykonávat své povolání a vedení hostince přejal Josef Bárta. Po přijetí norimberských rasových zákonů zůstal Port Arthur nakonec jediným hostincem, který mohli navštěvovat Židé.

„Toto privilegium však bylo nadále oklešťováno. Takže nakonec mohli Židé dostávat nápoje pouze okénkem ve vstupních dveřích lokálu,“ uvádí Čížek. Okénko je ve dveřích hospody stále. „Je paradoxní, že krátce před válkou používali toto okénko němečtí obyvatelé Náchoda, aby nemuseli s židovskými hosty sedět v místnosti. Nakonec se to takhle obrátilo,“ říká nynější majitel Miloslav Bartoš.

Válka - swingová kapela a mladý Škvorecký Právě za války se Port Arthur stal místem, kde se scházeli příznivci moderní a Němci zakazované swingové

JOSEF ŠKVORECKÝ

hudby. Také Josef Škvorecký či známý náchodský malíř Bohumír Španiel. A na jaře 1942 zde dvakrát týdně zkoušel slavný Zachovalův jazzový orchestr. Ten, který „hraje“ i ve Škvoreckého dílech Zbabělci či Prima sezona. Špatný úděl však za války potkal majitele hostince - Josef Husenský 1942 zemřel a jeho druhá manželka zahynula ve vyhlazovacím táboře.

Josef Bárta vedl hostinec až do své smrti v roce 1947. Po roce 1950 se stala majitelkou neteř Josefa Husenského, která se odstěhovala do Prahy. Nájemce hostince přišel o živnost v roce 1953 a na jeho místo nastoupil podnik Restaurace a jídelny Náchod. Vroce 1960 nakonec komunistický režim majitelce dům i s hostincem vyvlastnil a převedl na Bytový podnik Náchod.

Téměř třicet let stát dům a hostinec pouze provozoval. Ten stále chátral, přestože se objevily i záměry na opravy a rozšíření. Nakonec se uskutečnila jen plynofikace domu a výměna podlah. Zajímavá příhoda se váže i k obrazu Tanec v Port Arturu, který v roce 1970 nakreslil náchodský malíř Bohumír Španiel. Jednoduchou črtu saxofonisty a tanečního páru poslal Josefu Škvoreckému do exilu a spisovateli se tak líbila, že ji použil jako obálku prvního vydání Prima sezony v roce 1975. Aby však nezpůsobil malíři Španielovi problémy, nazval obraz Benno´s Big Band Blues a do tiráže napsal, že ho nakreslil „americký“ malíř Buddy Biderbecke, jehož datum narození se shodoval s dnem narození spisovatele. Kniha pak vyšla v Česku v 90. letech už se správnou autorizací kresby.

Nynější majitel koupil dům i hostinec od potomků bývalých majitelů v roce 1992. „Hledali jsme tehdy něco k podnikání. Já jsem kuchař, žena servírka. Pro potomky původních majitelů v Praze bylo složité pořád vyřizovat v Náchodě nějaké opravy. Tak dům prodali,“ říká nynější majitel.

Zlatý hostinský slavil 1. máj čínskou vlajkou Jeden ze štamgastů jménem Alois, který v Port Arthuru pije pivo už od sedmnácti let, vzpomíná na nenápadnou návštěvu krátce po listopadu 1989. „Přišla sem trojice lidí, jedna žena, dva muži. Staří lidé. Sedli si támhle do kouta, dali si pivo a kafe. Když platili, pronesli tiše, že je to tu pořád stejné jako za jejich mládí,“ vzpomíná Alois, který už jako študák četl sice vydané, ale po odchodu Josefa Škvoreckého zakazované Zbabělce. „Mne učil na gymnáziu profesor, který ve Zbabělcích vystupuje,“ říká Alois a vzpomíná i na oblíbeného hospodského, který působil v Port Arthuru za komunistického režimu, na Jindřicha Miku.

„Všichni ho milovali. Nehleděl jako jiní jen na to, jestli dostane spropitné. Naopak. Pivo tehdy stálo korunu sedmdesát a i když jsme mu dávali spropitné, často všechno do desetníku vracel,“ vzpomíná Alois na „zlatého“ hostinského.

Pamatuje i příhodu, kdy Mika dostal pořádně vynadáno od šéfa státního podniku, který Port Arthur provozoval. „Bylo to na 1. máje. Tehdy museli i hostinští do průvodu, ale on tehdy nešel a otevřel hospodu. Po lokále navíc rozvěsil lampiony a aby prý byli nahoře spokojeni, vyvěsil vlajky. Komunistické. Jenomže čínské. A byl poprask,“ líčí Alois příhodu z 80. let, kdy socialistickým státům příliš nevoněla zahraniční politika komunistické Číny. „Děda“ Míků si získával štamgasty Port Arthuru i tím, že dopoledne na Štědrý den vždy otevřel a čepoval do odpoledne.

Místní si Port Arthuru cení i pro jeho klidnou atmosféru. „Tahle hospoda má jedno velké plus. Že se tu lidi moc neperou. Samozřejmě se k tomu už občas schylovalo a dokonce tenhle kulečník letěl dva metry bokem, když na sebe jednou chlapi kvůli kartám vyjeli. Ale jen se požduchali a nakonec se zklidnili. A hráli dál,“ říká majitel Miloslav Bartoš.

Ten nemíní nijak měnit podobu hostince. „Když něco funguje, nemá se to měnit. Jen jsem asi před deseti lety vyměnil okna a možná se jednou pustím do té otřískané fasády. Ale až na to bude dost peněz,“ říká.

Hostinec se dočkal i návštěvy Josefa Škvoreckého. Ten se do něj přišel asi dvakrát po roce 1989 podívat. Ale nikdy neměl moc času si s dnešními štamgasty posedět či povykládat. „Byly to takové oficiální návštěvy. Jednou tu seděl s televizními dokumentaristy. To seděli v salónku a moc jsme ho v tom chumlu neviděli,“ říká nynější majitel.

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - východní Čechy (hradec králové)