AKTUALITY

Republika: hostinec na křižovatce
9. 4. 2009
t
Na skleničku sem chodíval otec bratří Čapků a hostinského za války zastřelili Němci

Úpice - Restaurace Republika patří k těm stoletým hospodám, které trochu drtí nová doba. Přestože už existuje téměř sto padesát let, dnes je v jejím bývalém hlavním lokále prodejna levného textilu. Restaurace, kde si příchozí může dát pivo, však přežívá dál v prvním patře.

Tento dům číslo popisné 147 patřil už v roce 1778 majiteli Václavu Bourovi, který byl pekařem a hostinským v úpické Dřevěnce. Pak přešel na jiné majitele, ovšem z té doby muzejníci nemají žádný záznam, že by byl v domě hostinec.

Až záznam z roku 1869 uvádí, že majiteli domu byl rod Nyklíčků. Historik Vilém Schreiber uvádí v Pamětech města Úpice, že v roce 1870 zde, v části města zvaném Podměsto, provozoval Václav Nyklíček svůj hostinec. Tehdy podnik stával v zástavbě většinou nižších domků, po prvním pojmenování ulic v roce 1886 se stal součástí Poříčské ulice.

Táta bratří Čapků chodil do „Zlatého kříže“ Dům, který stojí přímo naproti Nyklíčkovu hostinci, se za pár let stal domovem pro dva malé chlapce Karla a Josefa Čapkovy a jejich sestru Helenu. Z jednoho se stal později slavný spisovatel a dramatik, z druhého spisovatel a slavný malíř.

Jejich rodiče se nastěhovali do domu proti hostinci poté, co úpický starosta a zároveň lékař Antonín Teuchmann oslovil na sklonku svého života mladého Antonína Čapka, který byl báňským lékařem v Malých Svatoňovicích, zda by nechtěl svoji praxi provozovat v Úpici. Doktor Antonín Čapek koupil v roce 1889 pozemek a začal stavět dům. Historik Jan Kábrt v knize Krakonošova zahrada bratří Čapků uvádí, že v této době se hostinec jmenoval U Zlatého kříže.

Doktor Antonín Čapek měl v nově postaveném domě ordinaci a do jeho lékařského obvodu patřily i okolní obce. „Jak bývalo zvykem, navštěvoval nemocné i v jejich domácnostech a při pochůzkách se tu a tam stavil na štamprličku v hostinci naproti přes cestu od svého domova. Čapkova rodina žila v našem městě až do roku 1907, v té době už byli Josef a Karel na studiích,“ sdělila pracovnice muzea v Úpici Marcela Strachotová. V roce 1900 úřady opětovně schválily Vilému Nyklíčkovi v domě provozování hostinské živnosti, ale až v roce 1904 se poprvé uvádí v listinách jako název hostince Republika.

Hostinec pokřtil president s ministry Vzpomínku na pokřtění hostince tímto názvem uchovávají pracovníci muzea v Úpici. Na „křest“ vzpomíná Antonín Hejna, který se narodil v roce 1882 v Úpici.

„Hostinec Republika. To pojmenování bylo po dlouhém jednání povoleno v roce 1897. Byla to veliká slavnost, sálek v hostinci v poschodí byl seřízen jako presidentova dvorana, kde měl president Budinský trůn. Vedle měl křeslo ministr vnitra Jörka, dále křeslo ministra války Herzog, ministr spravedlnosti Matýska, Matouš a Špitálský. Čtrnáct dnů řezníci ve šlachtě dělali zásobu měchýřů,“ popisuje velkolepou taškařici pamětník.

Oslava se udála v polovině srpna roku 1897. „To bylo rušno už kolik dnů před zahájením. Úpická kapela vyhrávala celý den před hospodou, asi od pěti hodin odpoledne byl seřazen průvod městem, napřed dva práporečníci s práporem, za nimi v krojích obecní starší, potom president se svými ministry a pak řezníci. Pak bylo vezeno dělo - dlouhý válec na dvoukolce tažený dělostřelci v maskách. Potom houf kluků, kteří nesli měchýře nafouknuté, které pak daly ránu jako z děla, když se na špalku plácačkou do měchýře uhodilo,“ vzpomíná Antonín Hejna.

Průvod se valil od hospody budoucí Republiky na náměstí, potom ulicí kolem Vacka Antonína, zpátky po silnici přes most na Sychrov. Všichni účinkující měli lampiony, hudba hrála, rány dělové se ozývaly a celá Úpice byla samý smích a legrace. Když se přišlo zpět a na sál do Republiky, tu již president a jehoministři měli toho dost, že se nemohli ani na nohách udržet.

„Já jsem musel ráno brzy jít hledat u stodoly na louce lampion, který nesl můj mistr malíř Rafael Jörka, ministr vnitra, a když se při průvodu převalil přes hromádku šutrů a lampion mu z ruky vylít až přes plot na louku ke stodole. Dozvuky slavnosti trvaly celý týden a památka pojmenování zůstala na všechny časy,“ popisuje pamětník.

V hostinci Republika se scházeli lidovci Jiný pamětník, předek Jany Kadaníkové z Úpice, vzpomíná, že se v hostinci hrávalo loutkové divadlo pro děti.

„Před první světovou válkou působil v Úpici spolek Lidumil, ale během války přestal hrát. Až v roce 1919 kdosi objevil loutky kdesi na dvoře v kůlně v sutinách kulis. Skupina nadšenců odkoupila všecko to divadelní zařízení, divadélko prošlo generální opravou a s pomocí sousedů se v roce 1919 začaly v hostinci Republika pravidelně uvádět loutkové hry pro děti a mládež,“ zaznamenala Jana Kadaníková.

Archivní záznamy uchovávají, jak hostinec fungoval. Například, že „přísedící soudní znalec a autorizovaný geometr, vrátivší se legionář inženýr Antonín J. Popek, vyřizuje osobně technické porady každý čtvrtek v hostinci Republika“.

Nebo že hostinec Republika posloužil nejednou i místním politikům. Například oslavu 1. máje v roce 1924 podnikly politické strany v Úpici odděleně. Socialisté uspořádali tábor na náměstí, komunisté byli u Amalie Vackové, národní demokraté se sešli v hostinci u Lodrů a strana lidová v Republice. 9. a 10. července 1927 se zase konala v hostinci oslava k 25. výročí trvání odborové organizace křesťanského dělnictva v Úpici. Slavnostní večer zahájil i ukončil pěvecký kroužek.

V roce 1934 hostinský z Republiky Vilém Nyklíček ovdověl, jeho choť Marie zemřela v poměrně mladém věku 56 let.

V roce 1935 oslavil v Republice čtyřicetileté trvání Klub velocipedistů, to už se říkalo hostinci hotel.

V pokoji se zastřelila dívka, hostinského popravili Němci Tragická událost pak postihla hotel Republika v neděli 25. srpna 1935. V noci se v jednom z pokojů zastřelila slečna Marie Balcarová z Olejnice. Přes den byla na pouti v Zálesí, v hotelu si večer pronajala pokoj, a když z něho v pondělí celý den nevycházela, nechal pan Nyklíček pokoj otevřít. Sedmnáctiletá dívka ležela na posteli s prostřeleným srdcem. Před smrtí dívčina napsala dopis do Olejnice s podpisem „nešťastná Mářa“.

„Snad nešťastná láska zničila mladý život,“ píše kronikář.

Další záznam je z období 2. světové války. Hostinského Viléma Nyklíčka, ovšem už syna minulýchmajitelů, zatklo gestapo za držení zbraní. Němci pak devětatřicetiletého hostinského 4. února 1944 v Mnichově popravili, ve stejný den jako dalšího úpického hostinského Karla Hofmana z hotelu Beránek na náměstí. Za války musel z hostince zmizet název Republika. Dostal nový název Viktoria, který lidé strhli po osvobození 7. května 1945, a hostinec se mohl opět jmenovat Republika.

Ale ne na dlouho. Jen necelé dva měsíce.

Jako neblahá předzvěst budoucího komunistického režimu se ulice, v které hostinec Republika stál, přejmenovala už 28. června 1945 na Marxovu třídu. A hotel dostal název Na Křižovatce.

V té době byl jedním z devatenácti hostinců a hotelů, které v Úpici fungovaly. V roce 1949 pak přešly všechny pod místní komunální podnik. Od 50. let byl hotel neustále v provozu, stala se z něj tradiční lidová restaurace. Točilo se tam pivo, bylo možné se tam najíst i ubytovat.

Majitel chodil do šenku jako kluk s dědečkem Dnešní majitel restaurace Republika Jaroslav Jörka koupil podnik poté, co se potomci bývalých majitelů rozešli se zájemcem, který sliboval restauraci přestavět a zrekonstruovat. „Tak jsme ji koupili a provedli postupnou rekonstrukci, od střechy po topení a odpady,“ říká současný majitel, který sám restauraci v 90. letech provozoval.

„Jsem vyučený kuchař, mám hotelovou školu v Poděbradech, dělám v podobných podnicích celý život a hledal jsem tehdy svůj podnik,“ říká Jaroslav Jörka a vzpomíná, že do restaurace Na Křižovatce chodil už jako kluk v 60. letech. „Můj dědeček byl se svými přáteli neustálým hostem restaurací v Úpici. Babička mu za to často nadávala. Republika byla jednou z nejoblíbenějších. I když se tehdy jmenovala Na Křižovatce, nikdo jí stejně neřekl jinak než Republika. Děda si dal vždy s kamarády pivo. A já jsem měl nejraději slaný rohlík, který jsem zapíjel točenou limonádou,“ vzpomíná Jörka.

Když Republiku koupil, soustředil se na kuchyň. „Tehdy po revoluci nejedna místní fabrika zrušila jídelnu, a tak k nám chodilo hodně jejich zaměstnanců a důchodců na obědy. Měli jsme i tři kuchaře, abychom to stíhali. Jenomže pak se toho chytily školní jídelny a začaly vyvářet. Některé fabriky zkrachovaly a lidé přestali chodit,“ říká Jaroslav Jörka.

A tak restauraci pronajal. Přízemí prodavačům levného textilu, hořejšek pak jako restauraci a vinárnu provozuje Krystýna Hromadová. Ta asi měsíc dávala vinárnu do pořádku a otevřela ji jako příjemnou malou restauraci letos v lednu.

Pivo má za přijatelnou cenu a štamgastům se rozhodla vařit, co jim na očích uvidí. „Vždy se jich ptám, co by si dali, a když na to mám suroviny, tak jim to buď ten den, nebo třeba další uvařím nebo usmažím,“ usmívá se žena, která se snaží do Republiky opět naučit chodit lidi. Je po rodičích polsko-amerického původu, ale v České republice už žije hodně dlouho.

„Škoda, že už hospoda není dole. Tam je pěkný prostor a lidé by nemuseli chodit do hospody po schodech. Ta chodba je trochu neosobní a možná i někoho odradí. Snažím se proto nechávat dveře dole otevřené a uvažuji, jak dát vědět, že tady nahoře se dá občerstvit. Snad se to změní a lidé sem začnou chodit více teď na jaře a pak v létě, kdy se víc chodí na pivo,“ říká Krystýna Hromadová.