Pivní Obzor

Cesta na drsný sever

DOMÁCÍOblast Trojzemí severně od Liberce dává nahlédnout v poměrně malém okruhu hned do třech rozdílných kultur zapadlého koutu Německa, Čech i Polska a právě do těchto míst směřoval nedávný zájezd malé cestovní kanceláře Hraboš, zaměřující se na adrenalinově-poznávací pivní zájezdy.

Prvním zastavením naší skupiny byla příhraniční Žitava (Zittau), respektive její nápojové obchody, které posloužili k nákupu saských, zdánlivě nezajímavých piv. Zajímavým zjištěním byl fakt, že sortiment místních supermarketů v tomto zapomenutém a chudším koutě Německa, co se potravin týče, předčí (ve velké míře i cenově) i průměrný pražský supermarket a i s nabídkou piva to nebylo vůbec špatné. Největším překvapením byl náhodný objev nevelké nápojky na západní výpadovce z města, kde se nabízel vcelku pestrý sortiment piva sestávající z okolních i vzdálenějších saských značek, různých dárkových balení (piva např. i ze vzdálenějšího Duryňska) po vyslovenou raritu jakou byla např. značka piva Hövels z malého pivovárku v dalekém Dortmundu. Nereálná je představa, že by se dala u nás podobně zakoupit například v malém obchodě v Aši nějaká pivní rarita až z Ostravy. To jen ukazuje, že jsou v tomto ohledu východoněmečtí soudruzi dnes už mnohem dál.

Hlavním cílem byl ale Varnsdorf, kde jme po výstupu na místní rozhlednu Hrádek zahájili den ejlů pořádaný pivovarem Kocour.

Výletní restaurace s rozhlednou na kopci nad městem vznikla v roce 1904, po roce 1948 schátrala do havarijní podoby, v roce 1967 byla velkoryse rekonstruována, aby se po roce 1989 a nešťastné privatizaci už podruhé ve své historii stala ruinou. V posledních letech byla opět rekonstruována, ale ke znovuprovozování výletní restaurace se zatím žádný nadšenec nenašel. To už jsme ale bez pomoci dalekohledu identifikovali v trochu nepřehledném a chaoticky uspořádaném Varnsdorfu (město vzniklo při průmyslovém boomu konce 19.století z několika vesnic) areál firmy Noprosu, kde se konala ona akce.

Moderní areál dopravní a spediční firmy Noprosu, kterou nenápadný chlapík pan Šusta (který je i majitelem pivovaru Kocour) vybudoval obdivuhodně od nuly, skýtá i restauraci, která do areálu svým designem i polohou nad splavem vcelku dobře zapadá a právě ta byla po celý zbytek dne dějištěm akce, společně i s venkovním sezením pro které se objednalo na listopadový termín nadstandardně pěkné počasí.

Hlavní slovo měla piva svrchně kvašená a tak v nabídce nechyběl např. kocouří IPA Ken, American ALE, Britisch ALE (snad si to pamatuji dobře) s tím, že tato trojice mně osobně asi oslovila nejvíc. Dále pak výborný, tmavý Imperial stout z pražského Pivovarského domu, který už byl svým obsahem alkoholu (cca 8%) možná až zbytečně silný, ALE od domácího pivovárku Anteňák z Hradce Králové, či slabší ALE z domácí dílny plzeňského sládka pana Krýsla. Nechyběl ani kocouří Weizen a Weizenbock, na české poměry slušní to představitelé stylu, kteří by ale v přímé konfrontaci s lepší bavorskou produkcí dané kategorie obstáli už o poznání hůře. Z důvodů obsazení výčepů ejly chyběl v restauraci jinak běžně čepovaný Kocour 12% ležák (který řadím po ochutnání v nejmenované nuselské hospodě velmi vysoko) a i studentská desítka, která se nakonec večer zčistajasna na čepu objevila, ale to už byly naše chuťové buňky rozmlsány z ejlů a na objektivní hodnocení bylo pozdě.

S hlavním ideologem pivovaru Honzou Kočkou jsme podnikli i exkurzi do pivovaru, který se nachází v bývalé keramičce už za městem, prakticky na německé hranici. Rozlehlý areál je zatím využit jen z části, ale plány jsou velké a už se i realizují. Zatím pivovárek s ročním výstavem cca 900 hl piva sestává z nerezové varny, uzavřené spilky a ležáckých tanků, ruční stáčečky lahví skleněných a bohužel zejména plastových - východoevropských (asi jsem ale v nedůvěře k nim osamocen, neb lidi si na ně zvykli a nevadí kupodivu ani mým známým) a sudů, ale ve výstavbě je již pivovarská restaurace, které bude dominovat už zakoupená, repasovaná měděná dvounádobová varní souprava na cca 13 hl. mladiny, takže se Kocour stane v příštím roce regulérním restauračním pivovarem. K restauraci bude patřit i letní zahrádka, rybníček, parčík s malým zvěřincem (současnému maskotu pivovaru - zrzavému přítulnému kocourovi tak přibudou kamarádi) a i rozlehlá hala a dvůr na pořádání větších akcí. V delším výhledu je v plánu i výstavba ubytovacích kapacit přímo v budově. Suma sumárum, příští léto bude tedy aspoň pro mne dost pádný důvod k návštěvě tohoto severního cípu republiky, který nemá z těžko pochopitelných důvodů u činovníků Českého pivovarského svazu, neuznávajících pohraničí i bezmála 65 let po válce jako plnohodnotnou součást republiky (a vyznávajících zřejmě hranice protektorátu bez sudetských oblastí), nárok na označení České pivo.

Pozdní odpoledne a večer pak už jen pokračovalo posezení u piva a zábava s místní bigbítovou kapelou v Noprosu, poslechu dudáckých hudebních vložek, které obstarával sympatický, pomocný sládek pivovaru původem odněkud z Nového Mexika a pojídání neuvěřitelných porcí skopových žeber prodávaných za (pro nás pražské naplaveniny) mrzký peníz.

Neděle byla už ve znamení prohlídky Žitavy, kde jsou v centru nákladně opravené domy a památky v kontrastu se stále velkým počtem opuštěných budov na které ruka soudruha po desetiletí nesáhla a návštěvy historické restaurace Klosterstube s nabídkou nefiltrovaného Zwick´l piva Landskron z Görlitz, trochu sacharinově chutnajícího Schwarzbieru z nedalekého Eibau a falešného žitavského Pilsu vařeného taktéž v pivovaru v Eibau za ceny podobné, ne-li vyšší ve srovnání např. s daleko bohatším bavorským Bamberkem. Pravé žitavské pivo se vaří v pivovárku na okraji města u místní ZOO, ale v době naší návštěvy byla pivovarská restaurace zavřená s avizovaným otevřením někdy v prosinci.

Saské i české pohraničí stále patří k těm zanedbanějším regionům, ale skutečný echt východ začíná za polskou hranicí. Venkovští trhovci kolem cesty, mladí chlápci nebezpečně vypadající, domy ještě šedivější, v městečku Bogatynia některé historické i bez střech. Lehce depresivní končině na kráse nepřidá i obrovský hnědouhelný velkolom s elektrárnou Turów, která stačila v 70. a 80. letech zničit Jizerky.

Pestrost sortimentu piva v českých supermarketech je často oproti SRN kombinací bídy s nouzí, ale nikdy není tak hrozně aby nemohlo býti ještě hůř, čehož byl důkazem supermarket Tesco v tomto polském městečku, u kterého si náš vedoucí výpravy dělal (navnaděn zřejmě diskuzemi na pivních webech) plané naděje s možností koupě nějakých britských pivních speciálů. Ve velkých městech je asi v některých supermarketech nabídka piva širší, ale tady v pohraničí sortiment sestával z několika nezajímavých velkoznaček převážně v plechu a plastu, několika licencí typu Carlsberg a Pilsner Urquell a nulové nabídky nějakého regionálního piva jednoduše proto, že v Polsku už malé regionální pivovary až na mizivé vyjímky prostě nejsou.

Poslední krátkou zastávkou tohoto zájezdu byl pivovárek Vendelín na okraji Liberce, kde jsme spočinuli u jednoho piva (tmavé prý dobré, moje světlé bylo lehce nakyslé) v neoficiální a vcelku útulné hospůdce (na svérázné zahrádce bylo již zazimováno) nazývané akurátní paní domácí výdejnou piva. To byl už s pivem konec, neboť restaurace Skála v Kláštěře Hradišti, která nám přišla do cesty, má v neděli opravdu, ale opravdu zavírací den.

http://hrabosch.rajce.idnes.cz/2009_11_Varnsdorf/

Akce objektivem Pavla Hrabiny　

http://www.noprosu.cz/?page=restaurace&submenu=2

http://www.lausitzer-meisterbraeu.de/